FRODO

Tenhle zápis nepíše Frodík, ale já, panča. Píšu ho s velkou bolestí a očima plnýma slz, protože včera, 21.11., ten můj kocourek, milovaný Frodíček blahorodíček, odešel do světa za velkou Duhou. Neumím to zatím vůbec pobrat, uvědomit si, koho jsme ztratili, jaké to tady bez něj bude. Byl to ten nejzvláštnější tvoreček, jakého jsme kdy měli. Miloval rybí vločky a mockrát se mu povedlo překlopit si plechovku s vločkami na zem a pošmáknout si na nich. Říkali jsme v legraci, že je to kočičí autista, takový náš rainmanovský Dustin Hoffman. Všechno muselo šlapat tak, jak byl zvyklý a běda, když nastala nějaká změna, to byla doba, než ji vzal na milost. číst dál

Kamarádi, myslíte si, že je jako možný, že bych byl ryba a né kocourek? Nebo se říká ryb, když jsem kluk? No to je jedno, ryba nebo ryb, ale prostě mně strašně chutnají vločky, co normálně baští rybové v akvárku. A tak moje nejoblíbenější domácí zábava nastává, když se provozuje večerní krmení těch malých potvor. číst dál

Mám za sebou velký dobrodrůžo, který panču málem stálo zničení nervové soustavy a asi se nikdy nedozví, co se vlastně stalo, protože já jí to neřeknu a nikdo jinej to neví. A o co jako šlo? Prostě jsem si udělal asi sedmihodinový výlet. číst dál

Tenhle zápis bude asi moc dlouhý, ale když ono to ve zkratce nejde napsat. Víte, bylo to se mnou docela nahnutý. Seběhlo se to všechno moc rychle, vlastně stejně rychle, jako se to seběhlo i u Emičky, Mášenky a Fandy. číst dál

Kamarádi, už se asi nejmenuju Frodík. Panča mě pochovala, pohladila mě, dala mi pusu a řekla mi, ty můj malej Seniorku. Co to je za prdlý jméno? Kdo tohle kdy slyšel? Já chci zůstat Frodíkem a basta. číst dál

Neděle je podle mě den klidu, ale panča se toho vůbec nedrží. Včera ráno mě s páníkem zmermomocnila a napresovala do tašky. Udatně jsem se bránil a hlavu jsem pořád vystrkoval ven, ale při přesile dva na jednoho jsem nakonec prohrál a skončil v tašce úplně celej. A jelo se za bílopláštěm, protože kamarádi, už měsíc skáču po třech a pravá přední pacička mě nějak nechce poslouchat. Někdy teda jo, třeba dva dny jsem po ní běhal jako kdybych zapomněl, že mě zlobí, ale teď už jsem ji zase měl zvednutou a hopsal jako nějakej bláznivej srneček. Už jednou jsme s tím za bílopláštěm byli. Ten mi packu zkontroloval málem i zevnitř, promačkal mi tlapičkový polštářky, koukl se mezi drápky, cvičil se mnou jako nějakej rehabilitační bratr, ale nic nezjistil. No a protože se to takhle vleklo a nezlepšovalo se to, tak jsem teď dostal nějaký hnědý bonbonky, že prej na artrózu. Takový slovo jsem v životě neslyšel a vůbec se mi nelíbí, ale bonbonky jsou dobrý. Mají sýrovou příchuť a panča mi je drtí v takovým hrníčku s paličkou  a dává do gourmetka a já se po nich můžu utlouct. Budu je brát celý měsíc, tak to si jich užiju. Ale hlavně, aby se ta pazoura spravila, po čtyřech se běhá přece jen líp. Nechci zůstat už napořád Kulhánkem. číst dál

No nedivte, se, že píšu až celých 7 let od mýho příchodu k nám. My jsme si totiž deníčky dřív nepsali, to zavedl až Fanda a ještě ke všemu si je psal jenom on, takže já nemám skoro žádný zápisky. Mně to ale vůbec neva, hlavně, že mě má panča ráda. A víte, co je novýho? Oslavil jsem už sedmé narozeniny. Mám je teda jako skoro všichni u nás jen tak odhadnutý, abych nebyl škodnej, ale tak mi to úplně stačí. Panča tomu stejně ani nemůže uvěřit a pořád počítá na prstech, jestli je to fakt pravda, že jsem její už sedmiletej Frodík. A taky se dívala na fotky, kdy jsem přišel a vešel jsem se do takový malý spací krabice. To jsem byl totiž skoro ještě mimino. Ale dobře, že jsem už vyrostlej, protože potřebuju sílu na chlupatý pometlo Vendelína. Všichni se s ním už tak nějak kamarádí, ale mně to furt nejde. Nemám ho rád, což je jasný a Vendelín nemá rád mě, což fakt nechápu. Moc jsem si přál, abych k narozeninám dostal dárek nazvanej PRYČ S VENDELÍNEM. Ale panča mi to nesplnila, říkala, že Vendelínek je už náš a nikam nepůjde. A tak jsem vzal zavděk úplně obyčejnskýma dárkama a šel si zatrucovat k panče na postel. Tam Vendeláč nechodí a mám od něj svatej pokoj. Ale aspoň mu říkám Vendelín prdelín. A má to! číst dál

Jmenuju se Frodík, řečený Blahorodík, a přišel jsem do téhle kočičí domácnosti 4. prosince 2004. Byly mi teprve asi tak 3 měsíce a byla mi velká zima. Nějak jsem vycítil, že tady mě budou mít rádi a proto jsem mňoukal venku pod schodama s takovou chutí usilovnou, že mě panča, která se zrovna sprchovala, i přes tu vodu uslyšela. Honem vylezla z vany, utřela se a běžela se podívat, kdo to tam venku tak vyvádí. číst dál