Tak a tady mě máte. Jsem nový kluk v kočičí rodině, první, co přišel po Fandovi a už teď se nade mnou všichni rozplývají. Jakej jsem prej krásnej, jakej jsem prej miloučkej, jakej jsem prej hravej, jakej jsem prej přidrzlej. To poslední slovo se mi moc nelíbí, musím si zjistit, jestli to není nějaká urážka na cti, ale jinak jsem tady dost spokojenej. No a jak jsem se sem vlastně dostal?
To bylo tak: moje stará panča, se kterou jsem dřív bydlel, odešla bydlet na obláček a mě tady nechala. Vzal si mě k sobě jeden pán, protože já jsem ještě malej a neumím žádnou práci, abych se o sebe sám postaral. U toho pána jsem ale byl jenom tři dny a i když jsme se spolu hodně zkamarádili, tak jsem u něj zůstat nemohl, protože na mě byl alergickej. Prvně jsem si to bral trochu osobně, ale pak jsem nějak pochopil, že to nebyla alergie na mě, ale na všechny kočičí chloupky, ať už patří, komu chtějí.
A tak jsem se zase musel stěhovat a přišel jsem do útulku, kde mají hodně takových kočiček, jako jsem já. Jenže mně už bylo smutno. Nechtěl jsem se pořád stěhovat z místa na místo jako nějaká nepotřebná věc, která všude překáží. A zrovna když mi bylo nejsmutněji, tak si mě vyhlídla moje nová panča a protože jsem jí moc padnul do oka (ale o tom vůbec nic nevím, takže za to ani nemůžu), tak pro mě hned udělala místo v srdci a v sobotu 15. dubna 2017 si mě odvezla k nim domů a tam teď jsem a budu už napořád. Dala mi jméno Olda. Prej když budu zlobit, tak na mě bude přísně volat Oldřichu, to abych věděl, že mám přestat zlobit. Ale zatím mi tak ještě neřekla, protože jsem skoro pořád jen hodnej. A tak na mě volá Olíííííí anebo Oloušku a já si u toho poskakuju jako luční kobylka. Je mi asi 8 měsíců, narodil jsem se v srpnu 2016. Budu slavit nejen narozeniny, který mi panča stanovila na 15.8. (je vyčuraná, to má zrovna svátek a tak se chce při slavení mých narozenin pěkně svízt se mnou), ale taky přivezeniny, který budou každýho 15. dubna. To se mám, viďte?
No a jak to bylo dál? Když jsem do svýho novýho DOMŮ přijel, chvilku jsem si myslel, že jsem zase v útulku, protože se na mě dívalo dost vyjukaných kočičích očí, ale když jsem si všechny kousky přepočítal, tak jsem zjistil, že jich je jenom tolik, kolik mám paciček. A to není tak moc.
První kocourek, se kterým jsem se očuchal, byl celej černej a veeeeeeelikej. Skoro jako dům. A měl moc dlouhý chlupy a huňatou oháňku, která se mi bude myslím moc dobře lovit. Panča mi řekla, že tohle je Vendelín a byla připravená mě hájit vlastním tělem, kdyby jako něco. Ale ono nic. Dal jsem Vendelínovi klučičího hubana, on mi vrátil chlapskýho a tím jsme představovací obřad považovali za ukončený.
Druhej v řadě byl taky černej kluk, akorát o něco menší než Vendelín a né tak chlupatej. Panča mě představila, řekla - hele Kubíku, tohle je Olinek - a myslela si, že se taky pohubanujeme. Jenže tenhle Kubík na mě zavrčel něco, co mi znělo jako odpal, smrádě a navrch mi ještě tak sykl do ouška, že jsem radši naše bližší seznámení nechal až na jindy.
Další kluk z party mě pro změnu úplně ignoroval. Panča ho pohladila a řekla Frodíčku, máš tady kamaráda, podívej, to je náš Olinek. Ale Frodík si jen tak ležel na sedačce a byl jsem mu fuk, přestože já jsem na seznámení trval. A tak jsem mu aspoň párkrát očuchal zadek a když se ke mně ten Frodo obrátil předkem, honem jsem mu taky dal uvítací pusu, aby věděl, že jsem hodnej. A udělal jsem dobře, protože Frodo je se mnou spokojenej a vůbec na mě nežaluje, ani když mu ujídám granulky z jeho vlastní misky.
Poslední přišla na řadu holka. Panča mě předem poinformovala o tom, že se mám chovat vznešeně, protože holka je princezna a potrpí si na dobrý mravy. Vůbec jsem nevěděl, co to znamená, ale dobře jsem si všiml, že holka není dokončená. Chybí jí totiž zadní kormidlo, teda ocásek. No ale to je asi v pořádku, protože panča mi řekla - Olí, tohle je naše milá Jolanka Půlocásková, buď na ni hodnej, jo? Takže tahle holka mít ani ocásek nemůže, to je jasný. Jenom zatím nevím, proč ho nemá aspoň půlku, když se tak jmenuje, ale to všechno snad časem zjistím. Holka Jolanka na mě vykulila dvě veliký oči, co mají úplně stejnou barvu jako ty moje a chvilku nebyla schopná slova. Dívali jsme se na sebe a čekali, kdo promluví první. Byl jsem tak očarovanej, že jsem se pomalu otočil a šel si promyslet svůj projev jinam, abych si hned na začátku neudělal ostudu. Ta holka princezna Jolanka se vydala okamžitě za mnou, chodila se mnou jako moje osobní strážkyně a jenom když jsem se k ní pohnul, tak si to rozmyslela a odběhla pryč, aby se zase hned vrátila. Panča byla ráda, že to bere takhle, protože v létě se prý skoro zbláznila a panča by to nechtěla prožívat znova. Že prej kočka s depresema stačí jednou za život.
Tak to jsem vám chtěl napsat úvodem, abyste věděli, že jsem a kdo jsem. A o tom, jak se mi tady bydlí a co dělám a jestli mi chutná papat a kde spinkám a koho mám nejradši a co mě nejvíc baví, tak o tom napíšu zase příště.
Olinek
2024 ©