Období: listopad 2018

No tohle, já nevycházím z údivu. Tak to si přijde malý, drzý, zrzavý NĚCO a pan Olinek je naráz na vedlejší koleji? Už najednou tenhle bezvadnej kluk nikoho nezajímá? No jo, no jo, vím, že sám o sobě bych takhle psát neměl, ale přece se říká, co na srdci, to na jazyku. Ještě že to neplatí opačně, to bych měl na srdci zrovna kousek tyčky, co mi panča dala, aby mi podstrojila. Protože prej mým vykuleným žlutým očím se vůbec nedá odolat. A to já vím a taky je proto často kulím. No ale abych se teda vrátil k tomu začátku. číst dál

V pátek takhle večer přijela panča konečně z práce a místo aby mi dala do misky večeři a pak si se mnou hrála, tak mi nasadila kolem krčku a za předníma pacičkama nějaký provázky, co se normálně dávají pejskům (a prej i Jolance, proto byly červený), vzala mě do náručí, odtud ven, z venku dovnitř do auta, kde už čekal páník a jeli jsme pryč. Byl jsem z toho všeho tak vykulenej, že jsem ani nepípl. Panča mě celou dobu hladila a pusovala a říkala, neboj, Eliášku, tohle bude odbytý raz dva a potom zase pojedeme domů a dostaneš něco moc dobrýho a furt prostě mlela pantem, ale mně to bylo jedno, stejně jsem se díval z okna ven. Tam už byla tma a plno světýlek a bylo to docela správně dobrodružný. číst dál

Jupí jupí jupajdá, už nejsem žádnej karantéňák, ale úplně normální kocourek Eliášek. Teda panča říká, že tak úplně normální nejsem, protože divočím, jako kdybych se načuchal nějaký marijány, ale já vím, že je hrozně ráda, že divočím a že se má čemu smát. No jo, ale abych se taky samým blahem vůbec dostal k tomu, jak se seběhlo, že už nejsem karantéňák a kdo mě hezky přivítal a kdo by mě nejradši vystřelil aspoň na zahradu. číst dál