14. října 2020

Ahojte kamarádi, jdu si s váma zase chvilku mňoukat. Panča řekla, že už je načase a že jestli to nebudu jakože praktikovat furt dokola, tak to zapomenu. Ale já stejně víc předu než mňoukám, takže by mi to možná ani moc nechybělo. Jenže vy byste tomu předení zase asi nerozuměli, tomu rozumíme jen my kočičí děcka.

Takže co bych vám vlastně tak mňouknul. Nebo zapředl. Nebo radši rovnou naškrábal. Všimli jste si, že rostu? Prvně mi byl pelíšek velkej a teď skoro malej.

Naposled jsem se ozval po Vánocích a ty Vánoce jsou prej zase už na krku. Nevím, na jakým krku, ale na mým nejsou, protože jsem se podíval. No ale po těch Vánocích přišlo jaro a začalo bejt sluníčkově. Vždycky jsem koukal na panču, když byla venku za oknem a moc jsem si s ní chtěl povídat a taky jsem chtěl, aby mě hladila, tak jsem sebou hnedka mrsknul na záda, protože vím, že to se pak hladit MUSÍ. Jenže panča ke mně sice natáhla packu, ale přes sklo mě hladit vůbec nemohla a tak jsme byli oba smutný. A nejvíc jsem byl smutnej, když jsem vidět, že tam venku má na provázku Olouše. Mýho kamaráda, co si teď chodil po venku a já jsem se na něj díval přes sklo. A tak panča řekla DOST tomu přessklovýmu mučení, zapřáhla mě do kšírků a začal jsem chodit taky ven, úplně jako kluci Olouš a Kuba. Ustrašená prdlanka Jolanka zůstavala v pergole, protože zahrada prej pro ni byla děěěěěsně veliká. A to pro mě zase ne. Já jsem tam byl hned jako doma. Koukejte.

Úplně jsem už zapomněl, co všechno venku je. Broučci, motýlci, mouchy, kytky, bzučáci. Panča mě teda u bzučáků pořád okřikovala, že je nesmím lovit, abych neměl bolístku, ale stejně mě hrozně bavili. Už jsem si vůbec nemohl vzpomenout, jestli jsem tohle všechno někdy předtím viděl. Asi jo, ale byl jsem tenkrát děsně prťavý mimino a pak když už jsem byl trochu větší mimino, co si samo šlo někam běhat, tak jsem byl přestěhovanej k nám domů a tam už jsem byl nafurt. Takže teď mi z toho všeho šla hlava kolem.

Zjistil jsem, že taky tráva je parádní věc. Může se klidně kousat nebo vyhrabávat pacičkou, až to lítá na všechny strany a když je nahřátá od sluníčka, tak se v ní děsně dobře válí. A nejlíp se mi vždycky válelo tam, kde byla teprve hlína a tráva ještě vypadala úplně jinak, jako takový mrňavý bonbonky. Panča mi řekla, že to jsou semínka a ať je nechám na pokoji a neválím se po nich, jenže to jsem prostě poslechnout nemohl a válel jsem se. Pak jsem měl špinavej kožíšek a když mě panča nesla domů, tak byla špinavá i ona, ale stejně to bylo bezvadný.

Taky jsem si všiml takový divný věci, co vypadala jako malej bazének. Šel jsem se k ní podívat zblízka a týjo, fakt v ní byla voda. Tak jsem se prvně napil a pak jsem v ní máchal pacičkou tak rychle, až voda stříkala ven. To byla taková legrace. Panča mě chtěla pochválit a pohladit a když se ke mně ohnula, tak jsem jí osprchoval obličej, aby si tu srandu taky užila. Smála se jak prdlá a řekla mi ty malej lachtane.

Teď už zase ven moc nechodíme, ale sranda bejvá i doma. Nejvíc mě baví, když se něco dělá a já do toho můžu strkat čumáček. Teda, já POMÁHÁM, ale panča říká, Elí, nestrkej mi do všeho ten svůj čumáček. Tak už to po ní říkám i já. Naposled jsem strkal čumáček do takový divný krabice, co páník přinesl. Byla velká a placatá a já jsem vůbec nevěděl, co v ní asi může být. Ještě předtím ale z kuchyně zmizel stůl a moje oblíbený škrabadla, co na nich lidi sedí. Říkají jim židle a než jsem přibyl do domácnosti, tak sem tam z nich trčela nějaká nitka a vypadaly kvůli tomu nějak nedodělaně. Teprve když jsem se do nich pustil s pořádnou vervou já, začaly vypadat k světu. Nejparádnější byla ta, na kterou jsem zezadu nejlíp dosáhl. To i panča uznala, že něco podobnýho nikdo přede mnou nedokázal. Ani ten slavnej Fanda ne. Viděla, jak se jí židle den po dni mění před očima, ale prej už na to ... rezignovala? Co to je jako za slovo? Ale to je fuk, hlavní je, že mě nechala práci dokončit a dokonce mi ji i zdokumentovala, kdyby mi chtěl někdo upřít, jak jsem šikovnej. Hlavně si všimněte toho bílýho nahoře, co jsem vykouzlil. TO tam předtím vůbec nebylo a na TO jsem právem hrdej.

No ale musím se vrátit k těm placatým krabicím přece. Když je páník takovým vytahovacím kuchátkem otevřel, tak jsem nebyl o nic moudřejší, než když byly zavřený. Byly v nich nějaký tyčky a placky a všechno to bylo zabalený do bublinek a igelitu, tak jsem měl aspoň legraci, když to panča rozmotávala. Ze srandy mě zkusila do jednoho kousku zamotat, ale to jsem se nedal a trochu ji kousl. Fakt jen trochu, aby věděla, jak jsme na tom. Panča mi řekla au, smrade, ale už si pak hleděla svýho. No a páník začal z těch všech kousků stavebnice dělat úplný kouzla a najednou stál v kuchyni novej stůl a přibývaly nový sedavý škrabadla jedno po druhým, až byly čtyři. Úplně jako ty starý. Panča na ně navlíkla takový kabátky a řekla mi - tak Eldo, a máš po žížalkách. Jako kdybych někdy nějaký měl. Kabátky jsou židlím velký a tak je panča musí ještě spravit, ale stejně si myslím, že nad nima vyhraju.

A teď už skončím. Prvně jsem si myslel, že vám dneska namňoukám všechno, ale nenamňoukám. Protože by to prej bylo dlouhý jak čekání na Ježíška a panča musí taky něco dělat. Ale nebojte, schoval jsem si zbytek do šuplete a brzo seškrábnu další pokračování. O tom, na co jsou stromy a jak jsem jel autem a byl jsem chválenej a vůbec, co bych to tady všechno mňoukal předem. Kdo chce, tak si na to počká a až já budu chtít, tak to seškrábu.

Pro dnešek se loučí Eliášek Eliáš, sladkej jako griliáš.

(bacha, to není z mojí hlavy, tak mi říká panča jedna!)