Nazdar nazdar, už mě tady máte zase, abych honem domňoukal, co jsem minule nestihl. Mám totiž na práci ještě plno dalších záležitostí a tak abych to všechno zatím nezapomněl. Ty nový záležitosti panča přinesla včera, děsně správňácky voní a nutí mě dělat srandovní pohyby, ale ty má panča schovaný jenom na hejbacích obrázcích a ty sem dát nejdou. Tak mi musíte akorát věřit, že mňoukám pravdu a nic než pravdu.
Minule jsem vám chtěl povědět něco o stromech. Ty jsou fakt správný a doma nerostou, jenom na zahradě. Na tu už dávno chodím, to jsem vám přece už řekl, že jo? Chodím tam sice s červenýma kšandama jako nějaká holka, ale to mi neva, ať se modrokšandovej Olouš nebo zelenokšandovej Kuba klidně posmívají, já nejsem urážlivka. Ty kšandy jsou dobrý v tom, že někdy je panča pustí na zem a já si ten svůj kšandovej konec honím, jako kdyby to byla nějaká úžovka nebo dokonce kobrovka. Panča se směje, jak prej jsem prdlej a já se zase směju, že nedává pořádně pozor. A proto se mi povede najednou hodit zadkem a než panča stačí mrknout, už jsem na jednom takovým stromě. Má strašnou spoustu větviček a ty padají dolů jedna za druhou, stačí jen mrsknout ocáskem. Panča se zlobí a volá na mě, hele ty zmetku malej, koukej mazat dolů!! Já se na ni ani nepodívám, protože mám jiný věci na práci a jen si pomyslím - pojď ty za mnou nahoru, když něco chceš! No a takhle si chvilku povídáme, panča nahlas a já potichu a nakonec si panča přistaví ke stromu nějaký štokrdle nebo lavici nebo žebřík a tahá mě dolů a to těch větviček padá ještě mnohem víc. Musím říct, že panča nakonec vždycky vyhraje, ale mně to neva, protože už jsem se zatím dost vystromoval a aspoň jsem nemusel mezi těma klacíkama sám slízat.
Olinovi se to párkrát taky povedlo a tak si o tom pak doma povídáme a smějeme se, jak jsme nad páníkama vyhráli. Na oslavu se vždycky olížeme a abysme si nepřišli jako nějaký slečinky, tak si nakonec ještě zazápasíme. Většinou si začne Olin, ale nedá mu žádnou velkou práci mě přemluvit.
Akorát je to čím dál tím těžší na ten strom prchnout, protože zákeřní páníci si už na nás dávají větší pozor. No a pak se panča jednou rozhodla, že nám na jinej strom, kterej máme k lezení úplně normálka dovolenej, udělají takovou rozhlednu, kde nám bude hezky a budeme moct pozorovat ptáčky. Dočista z přírodovědných důvodů, to je jasný. Takže panča rozhodla a páník to udělal. Sedátko je fakt parádní, trávím na něm dlouhý chvíle, kdy pozoruju ty ptáčky a přitom rozjímám, jaký by to asi bylo, kdybych měl taky křídla a někdy mi u toho filozofání cvaká bradička, i když to vůbec nechci. Oloušák to sedátko ignoruje, říká, že to je leda pro padavky, ale mně se na něm vegetýruje náramně hezky. Abyste viděli, jak takový pozorovací sedátko vypadá, tak vám sem dám hodně obrázků. Vůbec nejsou kvůli mně, fakt krzevá sedadlo.
Tak co, dobrý, ne? A kdybyste se chtěli třeba podívat, jak děsně zaujatě pozoruju ptáčky a jak u toho vypadám úplně jako nějakej vzdělanej pan Eliáš, tak tady jsem. Ještě že ta cvakací brada není vidět, ale to bych vám stejně asi ani neukazoval.
To sedátko je bezvadný i proto, že z něho je to už jenom malej skůček nahoru, kde ten strom dřív míval vršek a kde je teď akorát uřízlý nic. Tam mě to taky baví, protože už jsem jenom kousek od nebe a ani mi nevadí, že nemám ty křídla. Protože na co křídla, když jsem stejně tak vysoko.
A teď vám ještě musím napsat o svojí chvilce slávy. Já vím, že spousta vás o tom už ví, tak to můžete klidně přeskočit a já si to vymňoukám sám pro sebe. To přišel den, kdy panča stejně jako před dvěma rokama vzala velkou modrou obálku a šla ji hodit do nějaký bedny. Ta bedna byla v úplně stejný místnosti, kde před dvěma rokama našla mě. Já jsem byl tenkrát malý prtě, běhal jsem tam už celej den a když večer přišla panča s tou obálkou, tak mě pak dostala za odměnu. No a teď, když tam znova přišla, tak ta stejná paní, která mě panče věnovala a která mě pak i navštívila doma, tam byla zase a ptala se na mě a zdálo se, že i ty ostaní paní mě znaly aspoň z povídání. A tak se panča sebrala a se slibem, že se se mnou ještě vrátí, odjela domů. Doma mi páník nandal moje červený kšandy a jeli jsme pryč. Já jsem se prvně trochu bál, jestli mě panča nechce vyhodit a zpytoval jsem svědomí, co jsem kdy provedl. Vůbec na nic jsem si nevzpomněl, protože to byla krátká cesta a neměl jsem na to moc času. Pak mě panča vyndala z auta a nesla mě rychle do tý místnosti, kde se to všechno tenkrát odehrálo. Už jsem si ji moc nepamatoval, ale když jsem se rozkoukal, tak jsem hned poznal, že se není čeho bát, že tam na mě nečeká žádnej mučitel v bílým kabátě, ale samý hodný tety, který se ke mně všechny seběhly a předávaly si mě z náručí do náručí a hladily mě a říkaly, jakej jsem krásnej kocourek a že to snad ani není možný, že tohle (jako já) je to malý kotě a jedna teta mě vzala za kšandu a chodila se mnou po dlouhý chodbě a když jsem začal utíkat, tak utíkala se mnou a nechala mě, abych si to tam očuchal a vzpomněl si na starý časy. Nebo vlastně mladý časy, já teď nevím. No, zkrátka, bylo mi tam s těma panímámama dobře a cestou zpátky jsem už panču ani neškrábl, protože jsem věděl, že jedeme domů. Tady je pár obrázků z toho mýho velkýho večera.
No bezvadný to bylo, to vám povím. Jsem rád, že jsem tam tenkrát byl a že jsme se s pančou potkali a panča, ta by prej beze mě vůbec nemohla žít. Sice jsem neslyšel, že by to takhle úplně řekla, ale já vím, že to tak je. Někdy úplně přestane vnímat všechno kolem a jen se na mě kouká a nemůže uvěřit, že takovej hezkej já jsem její. A když to vidím, jak se na mě celá zamilovaná dívá, tak se honem nastrojím tak, aby jakože fakt nemohla přestat a musela mě furt hladit. To si buď hodím hlavičku k ní na nohu třeba a koukám na ni, že jako jen promluvit a nebo předvedu nějakou natrénovanou pozici, který panča říká nonšalance sama.
Já si to prostě umím zařídit. Jednou jsem slyšel, jak se povídalo něco o člověčím pravidlu tří R. Prej to jsou tři slovíčka - ruce, roušky, rozestupy. Vůbec nevím, co to znamená, ale já jsem si pro sebe ustanovil pravidlo tří P: papání, pusinky, pohlazení. Tak kdybyste k nám chtěl někdo přijít, dobře si to pamatujte.
A teď už musím končit. Mňoukání do notýsku je sice dobrá věc, ale přijde mi, že už dlouho jsem si nepohrál s tou voňavou hračkou ze včerejška a taky se musím trochu poprat s Oloušákem, ať nevyjdu z kondice. Panča se nám vždycky směje, že to vypadá, jako kdyby zápasilo medvídě se žížalou, ale my dva si z toho nic neděláme, vždyť víme, že jen tak kecá.
Tak se mějte hezky a nezapomeňte, tři P nebo tři R, jak chcete.
Váš agitka Eliáš
2024 ©