5. listopadu 2018

Jupí jupí jupajdá, už nejsem žádnej karantéňák, ale úplně normální kocourek Eliášek. Teda panča říká, že tak úplně normální nejsem, protože divočím, jako kdybych se načuchal nějaký marijány, ale já vím, že je hrozně ráda, že divočím a že se má čemu smát. No jo, ale abych se taky samým blahem vůbec dostal k tomu, jak se seběhlo, že už nejsem karantéňák a kdo mě hezky přivítal a kdo by mě nejradši vystřelil aspoň na zahradu.

Možná víte, kdo všechno u nás bydlí a jestli ne, tak jsem to psal už někdy předtím. Nejvíc na mě byl zvědavej ten srandovní šedivej kluk. Vždycky na mě koukal přes sklo ve dveřích a když jsem se na něj šel zblízka podívat, tak na mě děsně zasyčel. Naštěstí jsem těm jeho nadávkám nerozuměl, protože jsem ještě malej a nezkaženej. A to jste měli vidět, jak na mě vycenil zuby, když mu panča přinesla ukázat živýho mě v náručí. Takhle se na mě tvářil a cedil přes zuby úplnou hrůzu.

Ale já jsem se ho vůbec nebál, protože proč by mě přece někdo nechtěl mít doma, že jo. Bylo mi jasný, že to ten kluk dělá jen naoko. A taky že jo. Protože když panča nakonec mezi náma otevřela dveře, tak na mě tenhle kluk, co se jmenuje Olinek, sykl jen trochu, ale už vůbec nenadával a rovnou se z nás stali kamarádi. On je ten Olinek hrozně zvědavej a tak když mu na chvilku zmizím z očí, tak honem vystřelí a čumáčkem si kontroluje cestu, kudy jsem utíkal a když mě najde, tak dělá, jako že mě vůbec nechtěl najít, ale přitom je vidět, jakou má radost, že tady pořád jsem. Včera jsem se s ním dokonce rozdělil o svoji večeři a to je co říct, protože jídlo je úplně ta nejlepší věc na celým světě. Ještě lepčejší než chování a hlazení a mazlení. Fakt. Panča říká, že vypadám jako medovej medvídek a to právě říká asi proto, že se měním z vyžlátka na medvídka.

Ale Olinek nebyl první, za kým jsem vyběhl. První byl takovej velikej, černej, chlupatej hároš. Jmenuje se Vendelín a panča říkala, že se vůbec nebála mě k němu hned pustit, protože je hrozně hodnej. A fakticky jo. Když jsem k němu přiběhl, tak nehnul ani jedním fouskem a klidně mě nechal, ať mu dám na kamarádství asi tak milion pusinek a vůbec nebručel, že tohle přece kluci nedělají. Mám ho moc rád, protože se přes něj dá běhat anebo se na jeho zádíčkách dá klidně rozvalit jako na velký postýlce. A ze všeho nejlepší je ten jeho ocásek, má ho totiž děsně velkej a chlupatej a když s ním hází ze strany na stranu, tak se můžu samým vzrůšem zjevit. Tady jsme my dva kluci spolu. Já jsem ten menší a zrzavej.

Tak, to jsem měl za sebou celou půlku těch, co tam už bydleli. Třetí přišel na řadu taky černej kluk. Ten na mě taaaaaaak strašně zasyčel, až jsem se z toho naježil. A aby bylo jasný, jak to myslel, tak ještě zavrčel jako nějaká puma. Panča mu řekla Kubajzníku nevyšiluj, ale Kubajzník stejně vyšiloval. A tak mě panča radši podebrala a odnesla dál, aby ten Kubajzník měl víc času si uvědomit, že mě má vlastně rád. Zatím ale vypadá, že nevěří svým očím a že by se chtěl z toho zrzavýho snu brzo probudit.

No a úplně nakonec jsem byl představenej slečně, co nemá ten ocásek. Jmenuje se Jolanka. Panča si myslí, že je trochu bláznivá a říká, to je naše malá depresínka Jolanka. Vůbec tomu nerozumím, ale že je ta holka trochu bláznivá, to jsem hned viděl. Nejdřív na mě kulila oči a bylo to skoro jako s Olinkem, prostě furt mě chtěla vidět a pozorovat, co dělám a co si vymejšlím. Já vím proč - je se mnou totiž sranda, říkala panča. A tak nikdo nechce o tu srandu přijít. Jenže když jsem se k tý bláznivý Jolance rozběhl, tak už to bylo jiný než s Olinkem. Bláznivka honem skočila nahoru na šplhadlo a odtud ke mně vysílala mručivý signály. Chtěl jsem si je poslechnout zblízka a tak jsem popolezl k ní a ona začala mávat pacičkou jako o závod a to né jako na uvítanou, ale na zmlácenou. Já bych se klidně nechal i facknout, ale ona si to rozmyslela a skočila do takový malý škvíry, co je za poličkama a odmítala odtud vylízt. A tak se panče potvrdilo, že ta holka je fakt malinko bláznivá, asi jako všechny princezny. Ale zase, když jsem napapanej a mám na lítání moc plný bříško a jenom odpočívám, tak ta princeznová bláznivá Jolanka klidně přijde a může si hlavu vykroutit, jak mě už zase hledá.

A když mě najde, tak je z toho trochu paf:

Tak takhle to bylo, když jsem se potkal se všema děckama. A panča slíbila, že to tak teď bude pořád a jednou že na mě nebude vrčet ani ten Kubajzník a bláznivá Jolanka. A aby bylo jistý, že už můžu všude, tak jsem byl vzatej i ven, kam mě panča dřív nosila jenom v náručí. Teď mě konečně pustila na zem a už to prej neudělá, dokud pořádně nevyrostu, protože jsem málem ufrnkl. Né jako že bych přelezl, to je prej Olinkova specialita. Ale kamarádi, já jsem prolezl skrz šprušle. Panča něco dělala a řekla páníkovi, ať na mě dává pozor. A najednou slyší, jak páník křičí Ellííííííííí, tak honem přiběhla a půlka mě už byla venku a druhou půlku páník tahal zpátky. Panča honem běžela na druhou stranu, aby mě vytáhla za hlavičku ven a řekla mi, tak tohle teda ne, Eliášku. A šel jsem domů. Ale stejně to byla legrace, takhle prolízt. Když se podíváte nahoru na tu fotku Olínka, kde na mě cení zoubky, tak uvidíte, čím jsem dokázal prolízt. A to už bude dneska všechno, na jednoho malýho kocourka jsem toho myslím napsal až dost, viďte?

Eliáš (s kamarádem Olinkem vzadu na okně)