9. ledna 2019

Tak jsem zažil první Vánoce v životě. A už jsou zase pryč. Nikdo mi neřekl, že jsem měl napsat dopis strejdovi Ježíškovi, ale to nevadí, dárečky jsem dostal i tak. A dokonce ještě o pár dní dřív, než obdaroval všechny ostatní, tak jenom mně, Eliáškovi, přednostně přinesl parádní kočičáckej trůn, ale fakt doopravdickej, chlupatej skoro stejně jako jsem já. To jsem kulil očka, jak mohl vědět, že zrovna takovej jsem nutně potřeboval.

Vánoce, co pak přišly, byly moc bezva. Plný všelijakých překvapení, třeba panča různě rozvěšovala takový kouličky a zkoušela mě, jak rychle je zase sundám dolů. Většinou mi to šlo mnohem líp, než si myslela a tak mě chválila. Ale tak nějak divně, jakože drsně. Třeba -  Elišáku, už mě fakt neser! Nebo - Hergot ty smrádě chlupatý, tys mi tady fakt chyběl. Nebo - Kurník liško jedna zrzavá, že tě tím oknem vyhodím ven. A tak podobně. Moc se mi to líbilo a tak jsem pomáhal furt dál. No a potom panča přinesla takovej opravdickej strom.

Byl větší než já, ale ne o moc a byl strašně pichlavej. Mně to nevadilo, ale panča pořád říkala au a au a auvajs, když na něj věšela mrňavý kouličky. Ale věšela je nějak špatně, vždycky ten drátek tak zamotala, že mi to pak vůbec nešlo sundávat a už mě tolik nechválila. Ale to nevadilo, měl jsem přece plno pochval do zásoby.

Největší legrace pak přišla jeden večer, kdy prvně byla u stromečku hromada různých balíčků s mašličkama. Ty mě moc zajímaly a panča mě nechala být, abych je trochu zrevidoval.

Ale když už jsem je revidoval až moc, tak mě okřikla a hodila mi nějakou hračku a já jsem se tím nechal ošidit a hrál jsem si teda s hračkou. No a pak později se ty balíčky proměnily v haldu papírů a provázků a to jsem byl úplně celej blaženej a oči mi svítily jako nějakýmu ufounovi. Škoda, že takový akce se nedělají každý večer, já bych byl hned pro.

Tak a teď vám ještě napíšu, jak jsem byl včera zase na výletě u protivy. Panča mě totiž doma odpoledne pozorovala a vůbec se jí nelíbilo, jak jsem hupsnul na záchod a nic jsem neudělal. A ještě víc se jí nelíbilo, jak jsem hupsnul na jinej záchod a zase jsem nic neudělal. Pak jsem hupsnul zase zpátky na první záchod a co myslíte, že jsem udělal? Zase nic. A ani počtvrtý jsem po zvednutí ocásku NIC NEUDĚLAL. A to už panča chytla trochu nervíka. Zrovna totiž byla úplně sama doma, myslím z těch dvounohých a tak si hned v duchu malovala, co ji bude čekat:

1) vycouvat skoro za tmy z garáže do zatáčky, což se jí moc nedaří ani za světla

2) odchytit Eliáška a nasadit mu kšírky

3) okšírkovanýho Eliáška nacpat do přepravky, protože sám být v autě na volno nemůže

4) odjet za protivou a doufat, že tam bude místo na zaparkování

5) strávit s Eliáškem dlouhou dobu v čekárně

6) držet Eliáška u protivy na stole, aby mu (protivovi) nevyškrábal (Eliášek) oči...

No prostě, bylo toho dost, do čeho se jí vůbec nechtělo, ale nedalo se nic dělat. A tak to všechno postupně zvládla a my jsme se ocitli v tý čekárně, kde jediná dobrá věc jsou rybičky ve skleněný krabici. Tam mě vysvobodila z přepravky a nechala mě chodit po zemi, dělat děsně důležitýho a očuchávat lidi, co tam seděli (naštěstí tam byli jenom dva a bez zvířátka). Dokonce jim dovolila, aby mě hladili a obdivovali mě. Když šli ti lidi dovnitř, tak už jsme tam zbyli jenom my s pančou a nakonec došla řada i na nás.

Panča protivovi sdělila, co ji trápí a řekla - možná jsme tady zbytečně a Eliáš byl jenom zvědavej, protože ty dva záchodky moc nezná. Protiva jí řekl, že se na to podíváme a ať mě dá na stůl a zase řekl tu větu, co minule - To je ale fakt moc krásnej kocourek. Nebudu vám lhát, poslouchalo se to dobře a tak jsem mu dovolil, aby mi trochu roztáhl očička a koukl se mi do pusy, i když to už jsem se začínal dost projevovat. Ale když mi šel jako tenkrát strčit hůlku do prdýlky, tak jsem vrčel jako pes Baskervilský a nebezpečnej jsem byl zrovna tak. Panča mě měla až za krkem a povídá protivovi - no ještě že mám tu bundu, jinak bych byla na kousky. A to měla pravdu. Ale nakonec mi protiva ten klacek ze zadku vytáhl a řekl, že teplota je v pořádku. Pak mi děsně, ale fakt děsně prohmatával bříško, jako by tam snad chtěl najít i tu poslední malou granulku, co jsem zbaštil. Ale nenašel nic. Řekl panče, že se mu zdá všechno dobrý, nějakej močovej měchýř že je úplně prázdnej, uzliny mám nezvětšený, očička dobrý, mám 3 kila, papulu dobrou, celej jsem dobrej, no prostě jsem zdravej jako řípa a kluk jako buk a že jsem možná fakt jenom zkoumal nový terén a že by s tím teď nic nedělal. A tak se panče moc ulevilo. Pustila mě na zem a já jsem si šel i s kšírkama, který jsem táhl za sebou, pěkně zblízka prohlídnout toho protivu, co už zatím ťukal něco do počítače. Ale jak už jsem byl hotovej a osvobozenej, tak se mi najednou tak protivnej nezdál, kor když mě podrbal po hlavičce a řekl mi, že jsem zlatíčko... no tak teda nevím, jestli mu mám vlastně furt říkat protiva.... uvidíme, co bude zase někdy příště.

No a pak už jsme konečně jeli zase domů a když panča otevřela dveře a strčila mě i s krabicí dovnitř, tak tam na mě čekali čtyři vykulení kamarádi, dokonce i ta Jolanka jedna prdlá, která na mě jinak furt vrčí a utíká přede mnou. I ta byla zvědavá, jestli jsem se vrátil zpátky a jestli mě panča za něco nevyměnila. Třeba za nějakou kabelku, protože ví, že na kabelky je vona panča ulítlá. Ale Eliáška by prej nevyměnila ani za bilijon kabelek a to jsem moc rád. Dostal jsem napapat a pak jsem byl tak uondanej, že jsem usnul a skoro celý večer už jsem nezlobil.

Váš zkontrolovaný Eliáš