9. ledna 2020

Tak hele Eliáši, řekl jsem si tuhle, neměl bys zase hodit něco informací na papír, nebo teda do počítadla, aby na tebe jednou taky byla nějaká památka?

Víte, já se sebou normálně takhle nemluvím, ale teď mi to tak proběhlo hlavou, zrovna když jsem seděl moc vysoko na takovým bezva místě a měl jsem přehled o celým světě. To místo se jmenuje lednička. Nevím, jak je to jinde, ale u nás je veliká jako hora a i kdybych si hlavu vykroutil, tak bych ze země nahoru vůbec ani nedohlídl. A je děsně správná, protože jsou na ní přilepený obrázky s kočičíma klukama, jako jsem já. Možná jsou tam i holky, ale to jsem nezjišťoval. Ono je to stejně jedno, když jsou jenom na obrázku. No a tak ta lednice si tam vždycky stála a mně přišlo, jako by byla smutná. Někdy vrněla a předla, jako předu já a když jsem se do toho zaposlouchal, tak se mi zdálo, že říká - Pojď za mnou, Eliášku, honem pojď sem za mnou nahoru, je mi tady samotný smutno, poooooojď.... Dlouho jsem dělal, že to neslyším, protože jsem vůbec nevěděl, jak bych se na takovou horu mohl dostat. Vždyť jsem byl přece mrňavej, že jo. Jenže teď už jsem vyrostl, že jsem větší než můj kamarád Olouš a tak jsem si řekl, že je čas to zkusit. Zdolat tu horu. A kamarádi, já ji zdolal. Od tý doby jsem na ní pořád. Panča z toho byla prvně docela nervní. Říkala mi, Eliáši, co tam proboha děláš?? Nebo Eliáši, jak ses tam dostal?? Nebo Eldo, sypej dolů!! Nebo - a to mluvila jen sama k sobě - Kristepane, já se z toho potrhlíka jednou zblázním... A já jsem to poslouchal, až tam nahoře pod stropem a bylo mi to všechno úplně jedno, protože tam jsem byl prostě KRÁL.

Prvně tam se mnou bydlelo plno věcí. Tak třeba taková ta kulatá pixla, co je vidět na obrázku. Nebo úzká vázička, která by prej jinde nepřežila. V ní jsou dřevěný kytky. Ty vykukujou za pixlou. Nebo tam byl košík, kam se dávaly rohlíky. Schválně je panča dávala tam nahoru, abych si nemohl kousnout. Ten vidět není. A to všechno teď naráz přestalo mít svůj domov. Pixla odešla bydlet na chodbu, váza i s kytkama si našla místo na takovým úzkým regálu, na kterej se prej vážně nedá vyskočit (se ještě uvidí), rohlíky i s košíkem se strkají do zavřený skříňky. A vrch tý hory je teď celej úplně můj. Je mi tam dobře, akorát je to trochu tvrdý. Ale panča už uvažuje, že mi ho tam zútulní, akorát se bojí, že když tam dá pelíšek a já do něj naskočím, tak oba aj s pelíškem sjedeme z hory dolů. Tak to se ještě bude muset nějak doladit. Ale že jsem vážně šikovnej, jak jsem si to parádně zařídil?

Tak tohle jsem vám musel povědět hned na začátku, protože mě to hrozně svrbělo na jazyku a taky jsem se bál, že když budu pořád spisovat jiný věci, tak se na tohle ani nedostane. A to bych teda nechtěl, aby to nebylo památečně zaznamenaný, protože jak mi panča důvěrně řekla, jsem první ze všech kočků u nich doma, kterej tuhle horu zdolal. Fakt že jo!!! No ale abych se už přestal vytahovat, tak zavzpomínám, co se událo od mýho posledního zápisu v deníčku.

Tak začnu třeba tou bezva dobou, kdy je doma všechno jinak a která se jmenuje Vánoce.

Děsně, ale fakt děsně se mi to líbí. Všude svítí světýlka, vytahujou se věci, který vůbec neznám, zvedá se sedačka, pod kterou je úplně jinej svět a není možný mě pak z něj dostat. Jo a hlavně se přinese domů divná velká kytka v květináči, co vypadá dočista jako stromek. Minule jsme ji taky měli a byla moc pichlavá, to jsem si dobře pamatoval. Ta letošní tak nepíchala a tak jsem si s ní hodně hrál. Hned první den jsem z ní sundal úplně všechny červený míčky. Bylo jich tam ze začátku asi deset a panča zatím našla jenom tři, ty ostatní se mi povedlo dobře schovat. Pak tam byly ještě další míčky a ty byly spojený provázkem a svítily. To byl parádní zlepšovák, protože když jsem chytil a stáhnul jeden míček, šly s ním solidárně všechny ostatní. Jo a taky tam byl takovej chlupatej provaz, vypadal skoro jako něčí ustřihnutej ocásek. Ale byl dlouhej, delší než mám třeba já a byl taky zrzavej. Ten mě bavil, ale jenom asi dva dny a pak ho panča dala celej pryč a už ho nevrátila. No a nakonec, kamarádi, panča tu kytku nazdobila kouskama pomerančů. Někde totiž vyčetla, že tu pomerančovou vůni nemáme my kočkové rádi. Pravda je, že když ho loupe a já jsem zrovna u ní na klíně, tak se mi to nelíbí a utíkám pryč. Ale jak ty kousky visely na stromečku, tak to bylo úplně jiný. Hezky se do nich pinkalo a když se do nich zapíchl drápek, tak hned šly z větvičky ke mně dolů. Byl jsem moc rád, že mi panča tu zábavu připravila. 

Ze všeho nejlepší je ale na Vánocích ten jeden den, kdy se hezky naklidí, rozsvítí se světýlka, pod tou nazdobenou kytku se naskládají balíčky, do kterých se bezva skáče a potom se ty balíčky roztrhávají a dělá se s nima velkej nepořádek. Jindy by na mě panča křičela Eliáši, nervi to herdek, ale ten večer mi klidně řekla trhej si to, Eliášku. To se pak v pančách vyznejte. Ale moc mě to ten večer bavilo. Našel jsem tam malý balíčky i pro mě a pro ostatní z party a pak jeden velkej balíček. Ten cinkal a šustil a když jsem ho panče pomohl rozbalit, tak se z něj vykouzlila velká beruška s cinkavýma míčkama a cinkavou MYŠKOU a to mě tak rozparádilo, že jsem z tý beruny ani nechtěl vylízt. Ale panča řekla, že to musím půjčit i ostatním kamarádům a tak mě z ní nakonec vytáhla ven.

Teď už je zase všechno zpátky, tak jak to bylo předtím. Stromová kytka i s květináčem šla ven, svítivý míčky na provázku se daly do krabice, svíčky ze stolu už úplně zmizely, otevřel se podsedačkovej svět, kam se to všechno uklidilo a prej teď budu muset čekat zase celý další rok, než ta zábava přijde zpátky. Já se snad ani nedočkám.

A co dál? Pořád se kamarádím nejvíc s Oloušem, ale dost ho štve, že už jsem větší než on. To vidím na tom jeho obličeji a taky to poznám podle toho, že ke mně jde a už předem kvičí. Panča mu říká - hele, Olí, přestaň hrát divadlo a nekvič tady jako podsvinče, ale Olouš stejně kvičí dál, protože si myslí, že mi tím nažene strach a nebudu ho chtít přeprat. No a po tý kvičivý předehře se teda trochu popereme, pohoníme po baráku, posházíme nějaký věci, smeteme misku ze stolu a tak, ale nakonec když už jsme celý utahaný, tak si lehneme k sobě, řekneme si co jsme si to jsme si a na důkaz našeho kočkokamarádství se děsně dobře olížeme. Já mám pak kožíšek dlouho celej mokrej, protože ty dlouhý chlupy ne a ne uschnout. Olouš je suchej dřív a to je mi divný, protože on je takovej seladon a musí se ještě i po mojí očistě dočistit sám. A tady nás oba máte.

Další můj kamarád byl Vendelín. S tím jsem se nepral, protože to prej byl Oloušův prací kámoš, ale měl jsem ho rád. Nebyl na mě nikdy zlej, dovolil mi, abych mu lezl po zádech a když jsem byl úplně prťavej, tak jsem ho někdy používal jako most, když jsem chtěl někam přelízt. A ten Vendelín už s náma není. Panča kvůli tomu moc brečela, protože ho měla ráda a nechtěla, aby od nás odešel bydlet na obláček. Mně se po něm taky stýská, ale jsem rád, že mám pořád Olouše, protože Kuba a ta srandovní kočka bez ocásku Jolanka mě do party nechtějí. Panča říká, že si za to můžu sám a že až přestanu divočit, tak se to třeba změní. Ale já vůbec nevím, co je to přestat divočit, protože si myslím, že jsem moc hodnej. A panči zlatej kluk, tak mi někdy říká. Tady jsem s Vendelínkem, když ještě bydlel u nás.

Taky jsem měl narozeniny. V srpnu se to stalo. Byl mi už celý jeden rok, to koukáte, co? Dostal jsem gourmetovej dortík a panča mě nechala, ať si z něho sním, co budu chtít. Ale já jsem si ujedl jen trochu, protože jsem zrovna neměl hlad a zbytek jsem nechal i ostatním. Panča mě pochválila, že nejsem žádnej lakotník, řekla mi všechno nejlepší, ty naše zlatíčko milovaný a celýho mě opusovala, až si pak musela jít umejt obličej, aby ji všude nešimral můj kožíšek.

Někdy panča domů přinese kočičí travičku a to se vám pak dějou věci. Hned je slyšet chrochtání a kousání a mručení a mlaskání a já se u toho vždycky tak rozparádím, že tu travičku okusuju i vleže. Akorát je škoda, že ji tam panča nenechá moc dlouho, protože už ví, že bych ji zase chtěl přesazovat a prej ji nebaví pořád po mně uklízet hlínu. Nevím, na co naráží. Už jsem dlouho NIC nepřesadil, protože není co. Všechny kytky jsou pryč.

Hele a taky vás baví jako mě lízt do věcí, do který se vůbec nevejdete? Mě teda jo. Zkouším to pořád a dost se zlepšuju. Poskládám se do krabice, do pánve, do košíku, no prostě jak se někde něco objeví, do čeho se dá vlízt, tak to zkouším. Jednou jsem zkoušel vlízt i do kelímku od jogurtu, ale tam jsem nacpal akorát čumáček a dál už to nešlo. Pak jsem se ho nemohl zbavit a panča se tomu smála a řekla mi, Eliáši, ty seš přece jelito, místo aby vymyslela, jak se mám zmenšit, abych se tam vešel.

Jinak ale myslím, že jsem doma děsně oblíbenej.  Pozná se to podle toho, že pokaždý, když jde panča kolem mě, tak mě musí celýho zmuchlat. Vůbec jí nevadí, že jsem se třeba zrovna umyl a učesal a že odpočívám. Ne, to prostě přijde, zaboří do mě čumák, dělá na mě cmuky cmuky cmuky a protože jsem hodnej a taky protože se mi to vlastně dost líbí, tak držím a nechám se muchlovat. A po muchlání se slastně rozvaluju a relaxuju a je mi putna, že panča mi říká nestyda Elí.

To s páníkem děláme chlapský věci. Klidně si mě hodí na záda a nosí mě po baráku nebo si mu skočím na krk a dělám zrzavý boa nebo jak se ta chlupatá věc, co se nosí na krku, jmenuje. Helejte, přestaňte se šklebit, já DOBŘE VÍM, že chlapi žádný boa nenosí, ale my si spolu takhle hrajeme na módu a tam nosí chlapi všelico přece.

Chlapi si stejně hrajou úplně jinak než ženský. Páník se nechá okusovat a škrábat, panča ne. Jak začnu škrábat, tak mi zahrozí a řekne nahlas ELÍ NE!!! a já toho nechám. A panča je celá vedle, jakej jsem hodnej a začne z toho skoro šišlat. Páník jen křičí AUAUAUAU, ale nechá mě dokončit práci a pak si jde teprve utírat krev. Ale zase je pravda, že já si od něj taky nechám spoustu věcí líbit, třeba mě trochu mučí, jak je vidět na obrázku. Prostě chlapi sobě, ne?

Na druhou stranu, panča mě zase klidně nechá, ať jí ohlodávám nohu. Ale musí být ta noha v ponožce. A to mě baví, tak hlodám a hlodám a panča se směje, že jsem jak starej feťák a já potom dočista odpadnu, zrovna jako ten feťák.

Jo a to jste věděli, že umím bejt i strašidelnej? Fakticky. Většinou jsem teda hezkej, to klidně skromně přiznám. Panča mě furt fotí, protože to prej jde samo. Kecá, nejde to samo, musí vždycky honem vytáhnout telefonovací placku a zuří, když mezitím změním pozici, ale většinou trpělivě čekám, až si mě teda do tý krabice nacvaká. Potom si to prohlíží a říká, tý jo, Elí, ty seš taaaak krásnej... a já dělám, jakože neposlouchám, ale přitom se to poslouchá moc hezky. Ale někdy se místo tohodle povídání začne jen hloupě smát a vůbec mě nepochválí a já jsem skoro uraženej, ale jen skoro, protože doopravdy to ještě neumím, a panča mi potom ukáže obrázek, na kterým se ani nemůžu poznat. A to jsem tam právě já, strašidelnej Eliáš. Tak vám ukážu pár pěkných Eliášů a nakonec jedno strašidlo.

Bacha na drát, teď to přijde:

Řeknu vám, že už jsem pěkně unavenej z toho sepisování, a to jsem vám toho chtěl ještě tolik povědět. Ale myslím, že než byste se dostali ke konci, tak byste možná usnuli a tak si to nechám na příště. Snad se mi povede všechno sepsat dřív, než toho půlku zapomenu.

Váš upsanej, udrápkovanej, ospinkanej Eliáš