Mám za sebou velký dobrodrůžo, který panču málem stálo zničení nervové soustavy a asi se nikdy nedozví, co se vlastně stalo, protože já jí to neřeknu a nikdo jinej to neví. A o co jako šlo? Prostě jsem si udělal asi sedmihodinový výlet.
To je tak. My dva kluci, já a Kubík, chodíme s pančou na zahradu. Kuba je na kšírech, protože ten by prej jinak určitě vzal roha přes plot a já chodím jen tak na volno, protože jsem hodný Frodíček, nikam nezdrhám, venku jsem docela plachý a na pozoru a když mě panča zavolá a natáhne ruku, tak okamžitě přiběhnu jako pejsek a pod tu ruku hned strčím hlavičku, abych si vysloužil pohlazení. No řekněte, kdo by nechtěl takový poklad. Jenže toho dne se něco stalo a já se najednou ze zahrady vypařil. Panča mě pořád viděla, pořád mě sledovala a já jsem tam zničeho nic prostě nebyl. To ještě byla klidná, na zahradě je spousta keřů a stromů, pod kterýma někdy relaxuju, takže to budu určitě tam. Ale nebyl jsem tam. Nebyl jsem ani v jiném rohu se stromkama, nebyl jsem schovaný pod schodama a nebyl jsem ani doma, protože když jsme venku, jsou dveře dokořán a my si tak můžeme jít domů, kdy se nám zachce. Uf, to už se začalo panče dělat nevolno. Kubíka odnesla domů a s páníkem zahájili pátrací akci.
Prolezli celou zahradu skoro po kolenou, našli kdejakýho broučka nebo berušku, ale Frodíka ne. V jednu chvíli uslyšeli kroky a funění a on to zase nebyl Frodo, ale bodlinkatý pan Ježura. A to bylo prostě hodně divný, takovéhle věci Frodík nikdy nedělá. Potom šli hledat ven ze zahrady. Chodili, koukali se, volali, ptali se lidí, ale nic, nikdo mě neviděl. Pro panču to byla záhada hlavolamu, protože já jsem kocourek, kterému trvalo dva dny, než se odvážil překročit práh z pokoje na balkon a který se chová jako autista – všechno musí jít podle řádu a běda, jak je něco jinak. A tenhle Frodík že by se odvážil do širého světa? Tomu prostě nemohla uvěřit a tak se jí čím dál víc do hlavy vtírala zlá myšlenka, že se mi muselo něco stát, někde jsem se chytil nebo jsem uvězněný a nemůžu ven. To už utekly asi tři hodiny od mého zmizení. Potom se začínalo stmívat a panča už jenom brečela. S páníkem si vzali kola a objeli velký kus okolí, v dálce zahlídli něco bělavého a tak se tam panča rozběhla, ale zjistila, že je to jenom nějaká stará igelitka a tak ji už zase popadl záchvat zoufalství. Víte, nechci se chlubit, ale myslím, že pro takového skvělého, hodného a poslušného kocourka jako jsem já by musel brečet každý, a což teprve ukníkaná panča.
Po stmívání přišla opravdická tma a panča dostala první stopu, i když jí moc nevěřila. Soused jí řekl, že nějakého takového kocourka viděl u jedněch lidí na zahradě. Ti lidi mají velkou spoustu kočiček, které si tam žijí svým životem jen tak nadivoko a panča dostala velký strach, ale zároveň měla pochyby – copak Frodík, který je naježený z každé cizí kočičky, kterou jen zahlédne, by si troufl na takové cizí zakočkované území?? To nemůže být pravda, ale prozkoumat se to musí. Panča vyzváněla na zvonek, ale nikdo neotvíral a v domě byla tma. A tak se dopustila přečinu, přelezla plot na zahradu, s baterkou vnikla na cizí území a začala mě tam hledat. Kamarádi, tam vám bylo tolik kočiček, které na ni ve světle baterky dost udiveně koukaly, ale já jsem tam pořád nebyl. Panče se na jednu stranu i ulevilo, že tam neležím někde pokousaný a porvaný a že mě tenhle venkovní gang nedrží v šachu, ale zase jí pohasla ta jiskřička naděje, že mě najde.
Bylo už 10 hodin v noci a panče tekly slzy jako vodopády. Vraceli se s páníkem domů, ještě jednou znovu obešli celou zahradu a najednou, kde se vzal, tu se vzal, u těch úplně prvních keříků se před nimi objevil kocourek a to jsem byl já. Tak, jak to máme nacvičené, jsem k panče přiběhl, nastavil hlavičku na pohlazení a čekal na pochvalu. Panča s vytřeštěnýma očima mě nejdřív opravdu pohladila, pak mě chytla do náručí, což nemám rád a metla se mnou domů a teprve tam jsem si vyslechl dlooooooouhou litánii na téma neposlušný Frodo a zákaz vycházek do odvolání. Ale hlavně byla tak moc ulevená, že to dobře dopadlo a mně se nic nestalo, že mě potom celýho krásně učesala drátěným kartáčkem, protože ví, že u toho úplně kvílím blahem, dala mi pár bonbonků a šla se pořádně vydýchat.
Já jsem byl taky rád, že jsem dopadl dobře. Panče jsem nikdy neprozradil, kde jsem těch celých 7 hodin byl a zákaz vycházek polevil za pár dní. Ale musím říct, že teď když jdu ven, panča za mnou leze všude jako můj stín, takže nevím, jestli se mi takováhle vycházka ještě někdy povede zopáknout.
Váš příležitostný pochůzkář Frodo
2024 ©