Neděle je podle mě den klidu, ale panča se toho vůbec nedrží. Včera ráno mě s páníkem zmermomocnila a napresovala do tašky. Udatně jsem se bránil a hlavu jsem pořád vystrkoval ven, ale při přesile dva na jednoho jsem nakonec prohrál a skončil v tašce úplně celej. A jelo se za bílopláštěm, protože kamarádi, už měsíc skáču po třech a pravá přední pacička mě nějak nechce poslouchat. Někdy teda jo, třeba dva dny jsem po ní běhal jako kdybych zapomněl, že mě zlobí, ale teď už jsem ji zase měl zvednutou a hopsal jako nějakej bláznivej srneček. Už jednou jsme s tím za bílopláštěm byli. Ten mi packu zkontroloval málem i zevnitř, promačkal mi tlapičkový polštářky, koukl se mezi drápky, cvičil se mnou jako nějakej rehabilitační bratr, ale nic nezjistil. No a protože se to takhle vleklo a nezlepšovalo se to, tak jsem teď dostal nějaký hnědý bonbonky, že prej na artrózu. Takový slovo jsem v životě neslyšel a vůbec se mi nelíbí, ale bonbonky jsou dobrý. Mají sýrovou příchuť a panča mi je drtí v takovým hrníčku s paličkou a dává do gourmetka a já se po nich můžu utlouct. Budu je brát celý měsíc, tak to si jich užiju. Ale hlavně, aby se ta pazoura spravila, po čtyřech se běhá přece jen líp. Nechci zůstat už napořád Kulhánkem.
Frodík
P.S. Po těch útrapách sem musím dát jen samý odpočinkový fotky.
2024 ©