6. října 2015

Kamarádi, myslíte si, že je jako možný, že bych byl ryba a né kocourek? Nebo se říká ryb, když jsem kluk? No to je jedno, ryba nebo ryb, ale prostě mně strašně chutnají vločky, co normálně baští rybové v akvárku. A tak moje nejoblíbenější domácí zábava nastává, když se provozuje večerní krmení těch malých potvor.

Tenhle týden je to o to lepší, že je krmí MOJE panča. Né páník nebo druhá rybová panča, ale zkrátka a dobře MOJE panča. Už se s tím určitě mockrát pochlubila, že jsem do ní zamilovanej a to je teda svatá pravda. Je to tak a nestydím se za to. Ta moje frodíkovská vášeň se projevuje tak, že jsem všude, kam se panča pohne. Dívám se na ni děsně obdivně, hlavu nakloněnou do strany a papulu otevřenou s jazykem napůl venku. Když mě pohladí, tak se okamžitě rozvrním. Když mě náhodou nehladí, ducám do ní hlavou tak dlouho, než jí hladivá povinnost docvakne. Když jde spát, uložím se do klubíčka vedle ní a něžně ji dloubu pacičkou, aby mě hladila, než usnu. Když se probudím, zase ji dloubu pacičkou, aby se taky probudila a začala mě hladit. Dloubat ale nepřestanu, dokud se nepřekulí na záda a já si tak můžu lehnout na její hrudník a zblízka jí koukat do očí. U toho mě musí hladit, jinak ji dloubu pacičkou do obličeje a ona hned ví, že u hlazení se nedělají přestávky. Když jsme spolu venku, tak se rychle trochu proběhnu, ale pak jsem už zase přilepenej u její nohy a ducám do ní hlavičkou, aby mě hladila. Takže takhle jsem já, Frodík, do panči zamilovanej. No a když takhle moje panča ještě navíc krmí rybky, tak to už snad ani nemůže být nic lepšího.

Má pro dobu absence rybový panči napsaný velký rozvrh hodin, koho a jak a čím a kdy má krmit. Kamarádi, to je vám obřad! Panča si vyndá velkou krabici, kde jsou všechny rybí pamlsky schovaný a mně můžou skoro oči vypadnout, jak moc je to zajímavý. Abyste věděli, já mám sám pro sebe taky koupený rybí vločky, ty jsou v jedný veliký škatuli a panča mi je sype do misky, abych jí dal pokoj při tom krmení. Jenže já přece vím, že v misce mi to zůstane a nikdo mi to nesní a ani za nic se nenechám připravit o tu krmící alchymii.

V neděli panča dočista čarovala. Sundávala kryty, ze kterých tekly dolů velký kapky, nabírala vodu z akvárek a přelívala ji do kýble. Mně to ohromně vonělo a chtěl jsem se z toho honem napít, ale panča mi to nedovolila, protože prej nebudu chlastat rybí hovínka. Potom zase novou vodu lila do těch akvárek a přitom na mě dávala pozor, abych si v nestřežený chvíli nějakou rybičku neulovil. Byl jsem z toho všeho dění tak očarovanej, že se mi rozklepala brada, zrovna tak, jako když pozoruju ptáčky. Úplně samy od sebe ze mě vycházely kníkavý zvuky a panča si libovala, že má k tý práci bezvadnou muziku.

No a pak už konečně přišlo to KRMENÍ. Šmankote, to vám bylo různých sáčků a kelímků, až se mi z toho protáčely oči. Panča se chovala lakomě a řekla mi, ať si nedělám laskominy, že mám svýho dost. Velký škatule hned zavírala, abych do nich nenacpal chtivou pacičku a jednu malou, do který se nedostanu, nechala na chvilku otevřenou. Jenže zapomněla, že já jsem koumák a tak ve chvilce, kdy byla zrovna zaneprázdněná rozhovorem s jedním velkým rybem, panem Inčučunou, jsem čumáčkem drcnul do tý malý škatulky, ta se překlopila na zem a na koberci vytvořila moc lákavě vypadající černou hromádku pro mě naprosto neznámý pochutiny, do který jsem se urychleně pustil. Panča už nestihla províst žádnou záchrannou akci a tak jen pronesla, no Frodí, jen počkej, až to na tebe řeknu, tohle stálo víc jak dvě stovky.

Ale z toho si nic nedělám, však dobře vím, že stejně, jako miluju já panču, miluje i ona mě a tak se žádný žalování konat nebude.

A i kdyby, tak přece stojím víc jak za dvě stovky, na to vám klidně mňouknu čestný frodíkovský.

Váš vločkově uspokojený Frodík