Haló, Kubík na příjmu, Kubík na příjmu, slyšíte mě? Nebo vidíte mě? Už jsem tak dlouho nic nepoškrábal a nenaškrábal, že už si skoro ani nepamatuju, jak se to dělá. Ale panča říká, že jsem chytrej kluk a že na to nabeton přijdu. Od posledního zápisu se asi přihodilo hodně věcí, ale ty si už vůbec nepamatuju a tak se trochu vymňoukám jen z toho, co je aspoň trochu čerstvý. Tak třeba, pořád jsem děsně hodnej Kubišánek. To se projevuje tak, že se mnou prostě nejsou žádný starosti. Někdy sice prej trochu jezevčím, říká panča, ale to berte s rezervou. No tak co, že se třeba nechci fotit a pořád se k panče natáčím zadkem - ať si vyfotí ten zadek, no ne? Nebo že třeba zalezu do skříně a nikdo mě nemůže najít. Ale já prostě jen chci mít svatej pokoj a navíc v tý skříni je tolik nepoznaných pelíšků, že to nemůžu snad nikdy celý prozkoumat. Jednou mi tam už panča dokonce i vyklidila prostor a dala krabici, ať si tam teda pro mě za mě chodím, ale pak mě to přestalo bavit a radši jsem si zase hledal pelíšky sám.
Možná jsem jezevec i proto, že někdy dám zničeho nic třeba pohlavek Jolče. Ale co, však ona mi ho zase brzo vrátí. To si nemyslete, taková mrňavá holka a jak umí být zákeřná. Zaleze si pod postel a tam čeká, až kolem půjdou moje nohy. Ty pozná, protože jsou celý černý. A v tu chvíli na mě z pod tý postele vyletí jako nějaká polednice a mě z toho málem klepne pepka, než zjistím, o co tady vlastně jde. Ale aspoň vím, že už jsme si kvit. Jinak se spolu totiž normálka kamarádíme.
Stejně tak se kamarádím i s Oldou, ale nesmí bejt moc drzej. Na praní ať si nechá Eliáše a pak ho klidně pustím k sobě do krabice. Krabice jsou ta nejlepší věc na světě. Teda hnedka po večeři a po chození na zahradu.
Chození na zahradu je fakt parádní záležitost. Panča mi koupila nový kšírky, takový zelený, protože ty starý se prej furt rozepínaly, stačilo zatáhnout a hned byly dole. Tak jsem dostal zbrusu nový a jsem na ně dost pyšnej, protože každej mi říká, že mi děsně sluší.
K těm kšírkům patří ještě dlouhej ocásek, ale ten dostávám, jen když je dost člověků na vodění. Když není, tak panča s páníkem chodí s Olínem a Eliášem a já si běhám po zahradě úplně sám. Ale dobře vím, že nesmím zdrhnout, jinak bych měl zaracha. Takyže nezdrhám, jsem dost lekavej a jak se ozve nějakej zvuk, co neznám, tak se mi zježí ocásek, mávám s ním jako o život a běžím si hned pro uklidňující pohlazení k panče.
Akorát jednou jsem zdrhl, ale to bylo ještě předtím, než jsme tam měli vysokej plot a byla tam jen taková pidibranka, aby se neřeklo, že tam není nic. No a za tou pidibrankou byl zrzoun, co chodí načumovat k nám domů přes okno. Patří k sousedům sousedů a je dost oprsklej. A já přece musím naši zahradu před takovýma bránit, to je jasný. Takže když jsem ho tam viděl, tváří v tvář, všechno se ve mně vzmužilo, škubl jsem sebou (to jsem právě měl ještě ty starý otvírací kšírky a prej to byla poslední kapka, říkala panča, jestli tomu rozumíte, tak gratuluju...), kšírky se otevřely, ale stejně pásek kolem krku zůstal zapnutej a já jsem s celou tou výbavou přeskočil branku a hnal se za zrzounem. Panča na mě volala KUBO MAZEJ ZPÁTKY, ale to ať se nezlobí, zpátky jsem mazat nemohl. Hnal jsem vetřelce přes sousední zahradu a zmizel jsem jí z očí za vysokým živým plotem těch zrzounových sousedů. Panča tam běžela, ale pod plotem jí to nešlo prolízt jako mně, tak mě aspoň pořád volala. A pak slyšela nějakýho pána, jak s někým za těma stromama mluví a říká - no kočičko, pocem, neboj se, kočičko... Drzoun jeden!!!! Já bych mu dal KOČIČKU, kdybych se ho fakt trochu nebál. Panča hned pochopila, že ta KOČIČKA jsem já a tak s tím chlapíkem mluvila přes ty stromy - Prosím vás, to je náš Kuba, nemohl byste mi ho chytit? - To jo, ale on utíká a nenechá se ode mě chytit. - Tak můžu si tam pro něj přijít? - Klidně, ale on teď někam zmizel, asi podlezl pod plotem, bude u vás. Panča se zuřivě rozhlížela a pak mě konečně uviděla, i s těma rozeplýma kšírkama, co za mnou pořád vlály. A pak už stačilo jen zavolat NO KUBÍČKU, POJĎ SEM, pár přískoků dopředu a stranou a konečně mě držela v náručí. Ani jsem nedostal vynadáno, protože jsem nic tak špatnýho přece neprovedl. Akorát pak panča koupila ty nový neutíkací kšírky a ještě potom později nám někdo postavil ten novej plot, takže teď už k nám zrzoun nechodí a já neutíkám a chovám se na zahradě jako úplně ten nejvzornější Kubíček na celým světě.
Na zahradu chodí i náš zrzoun, Eliáš. Pořád se spolu moc nekamarádíme, protože on je syčák a já ten jezevec, ale když se potkáme venku a vím, že panča ho drží na provázku, tak je to dobrý. Klidně se sejdeme úplně nablízko, očucháme se, dáme si hubana a jdeme si dál po svým. Myslím si, že Eliáš asi dobře ví, že zahrada je moje a on si tam nemá co vyskakovat. A taky je na tom provázku, ale stejně.
V poslední době se tam stalo hodně změn, jako na tý zahradě. Bejval tam takovej domek, do kterýho jsme nemohli, protože byl pořád zavřenej, ale i tak mě bavilo ho očuchávat a představovat si, co v něm asi je. A najednou tady ten domek vůbec není, objevil se tam kus nový zahrady, panča tam dala novou hlínu a zasadila kytky a křičí na mě Kubajzi FUJ, když se jdu do tý nový hlíny vyčurat. No a v létě tam ještě přibyla taková jedna věc, kterou panča koupila určitě pro mě, abych měl z čeho pít, když se běháním unavím. Někdo by si mohl říct, že je to pro ptáčky, ale nene, je to moje. Prostě je to taková moje občerstvovací stanice a vždycky, když běžím kolem, tak se zastavím, stoupnu na zadní, jednu přední dám v bok, druhou se opřu o stanici a vypadám u toho chlemtání děsně elegantně.
No ale hlavní důvod, proč jsem se uvolil seškrábat nějaký paměti, je vlastně úplně jinej a ten vám napíšu příště a nebojte, bude to brzo, protože na papíře už to trochu načmáraný mám.
Váš konečně trochu rozpovídanej Kubík