To je dost, že jsem se zase konečně taky dostal ke slovu, tady než se všichni klucí vystřídáme, tak úplně zapomenu, co jsem ze sebe chtěl vymňoukat.
Prvně jsem se chtěl zeptat, kam se schovalo teplo a sluníčko. Protože to, co je venku teď, hezký není. Ale i tak to tam jdu každý den aspoň na chvíli zkontrolovat, to se prostě musí. Panča vždycky pozná, že ještě nesplnila svoji venkovní povinnost vůči Kubíkovi, protože tento - jakože já - se jí plete pod nohy tak, že prostě nemá kam šlápnout a už párkrát přes toho černýho sviště přeletěla. Pak se mu vynadá, že je děsný pometlo (a přitom je snad jasný, KDO je tady větší pometlo), ale aspoň se už vykročí k dolním dveřím, kde čekají pověšený kšírky. Frodo to sleduje s vyvalenýma očima a třesoucím se čumáčkem, protože i on z týhle akce těží. U dolních dveří panča dělá ještě chvilku fóry, aby mě napínala a taky abych jí předvedl chůzi po zadních packách. Říká, že mi chybí už jen holínky a můžu klidně vyrazit do světa jako Mikeš. Žádnýho Mikeše neznám, ale už začínám být trochu netrpělivý a tak se zase motám panče pod nohama. No a konečně panča bere kšírky, za mohutného vrtění ocáskem (tím vrtím já, né panča) mi je připne kolem krku a svalnatého těla a JDE SE VEN!
No ale proč tohle všechno píšu... stala se totiž taková příhoda, při který panča sakrovala jak dlaždič a já jsem dělal děsně hluchýho, ale nakonec se všechno opravilo, panče se vrátila normální mluva a moje ouška se zase zprovoznily.
Ten den jsme teda vyrazili do terénu zahrady a zdálo se, že všechno půjde jako postaru, prostě obejdeme spolu všechny známý místa, já se pak začnu po brance šplhat nahoru jako datel, takže panča mě podebere a vysadí nahoru, abych měl přehled (měl jsem říct hned na začátku, že jsem děsná drbna a musím o všem vědět), pak se půjdu trochu poválet v listí, zaškrábat si na strom a třeba i pohonit motýlka, kterej tam ještě bude poletovat. Když se zadaří, možná zase chytím i ještěrku, kterou mi pak panča bude vytřepávat z pusy.
Jenže, to by na naší zahradě nesměla v tu dobu úřadovat nějaká cizí kočka! Chvilku jsem na ni koukal jako na zjevení a aniž bych se o to nějak snažil, ocásek se mi asi zdesetinásobil, takže by na něj neměl ani Vendelín se svojí pověstnou oháňkou. Frodo měl v tu chvíli naštěstí práci s občuráváním keříků na druhý straně zahrady a tak o vetřelci nevěděl, ale já jsem měl už oči venku z důlků a šponoval jsem se na kšírkách jak splašený koník. Panča mě chtěla uklidnit a cizí kočku odplašit pryč, ale v tom jsem vynaložil všechny svoje síly, ozvalo se cvak, kšírky se na jednom místě uvolnily, panča se lekla a já jsem byl pryč i s vlajícíma modrýma kšandama, co mi držely na druhým zapínání. Vystřelil jsem směrem k vetřelci, který ale na nic nečekal a jedním skokem se přenesl přes plot. Na místě činu po sobě zanechal půlku myši, která mě teď ale nezajímala. Nezajímal mě vlastně už ani uprchnuvší cizinec, zato mě zajímaly všechny místa, kam jsem se nedostal, když na druhým konci kšírů byla panča.
A tak nezasvěcené oko mohlo pozorovat podivný úkaz - mezi keři se sem a tam proplítal modrý had, kterého panča zkoušela zastavit přískoky, ale had byl rychlejší než ona. Panča vlítla dokonce i mezi keře a hned zase vylítla ven, tvář olepenou hustou pavučinou. Při druhém skoku do džungle za modrým hadem si zase málem vypíchla oko o nastraženou větvičku. V jednu chvíli se zdálo, že se had nehýbe, tak se panča střelhbitě sehnula, had se pohnul a panča se natáhla do trávy. Nepřejte si slyšet to sakrování, co z ní vycházelo. A taky padaly vyhrůžky o nechození ven a potom zase sliby o přinesený tyčince, ale já jsem byl prostě ohluchlej a očuchával jsem si tuze zajímavý místa úplně vzadu pod keříkama. Panča už potom jen stála a sledovala hada, aby jí nezmizel z očí a věděla, že když vidí hada, někde tam s ním jsem i já.
Frodo se se mnou setkal pod jedním z těch keříků a protože mě tam nikdy neviděl, tak si asi myslel, že já nejsem já a začal děsně divně mňoukat, až si panča myslela, že se snad do sebe ještě pustíme jako dva kluci, co se vůbec neznají. A tak zařvala naprdnutým hlasem - SAKRA VYLEZTE UŽ VEN, VY POMATENCI PRAŠTĚNÝ!!! NEBO NĚCO UVIDÍTE!!!
Když jsme furt nelezli, tak honem skočila domů pro děsně dobrý neodolatelný bonbonky, těma zrádně zachrastila a oba jsme teda vylezli. Panča mi honem dopla rozepnutej kousek kšírků, chytla mě do náruče a řekla mi - Kubizníku jeden oprsklej, ty dostaneš pěknýho zaracha!!
Od tý doby už uteklo pár dnů a já pořád čekám, kdy dostanu toho zaracha, ale panča svoje sliby zásadně neplní a tak si myslím, že nedostanu vůbec nic. Jo a představte si, že pár dní jsme čertvíproč nešli ani na chvilku ven a musel jsem si vystačit jen s balkonem. Takovýhle jsou u nás poměry!
Váš zarachem neobdarovaný Kubík