Kamarádi, už jsem velkej! Fakticky! Včera mě panča zvedla a řekla mi, ty pucíku jeden, tys nám nějak ztěžknul, ne? Tak to já fakt nevím, protože takový věci řeší jen lidi a hlavně ženský. Ale velkej jsem proto, že jsem měl včera narozeniny a to znamená, že mi je už celej jeden rok, nejsem žádný kotě a přestanou se mi prej dávat kotěcí granule. Honem jsem si teda ochutnal ty velký dospělácký a ujdou, takže mi to vůbec neva.
O prázdninách jsem vám skoro nic nepsal, protože od toho jsou prázdniny, aby se prázdninovalo. A tak vám jenom řeknu, že u nás byla na nějakou dobu nová holka, černá jako Kuba a jmenovala se Marley, ale říkali jí Marlinka. A tahle Marlinka byla děsně oprsklá, vůbec přede mnou neutíkala jako holka Jolanka a tak mě potom už ani nebavilo ji honit. No jaká je to legrace, když se odpérujete a vystřelíte za holkou a ona si klidně sedne a ani se nehne a vy ještě musíte brzdit, abyste se o ní nepřizabili? Takže nakonec jsme se radši zkamarádili a když potom odjela, tak jsem z toho byl zmatenej a chtěl jsem prohánět Kubu.
No a teď bych vás mohl poinformovat o tom, jak u nás proběhl ten můj narozeninovej den. Měl jsem DOBRODRŮŽO, i když to na to nejdřív vůbec nevypadalo. Ráno panča odešla do práce, ale to už znám a vím, že se zase vrátí, někdy brzo a někdy až večer. Včera se vrátila aj s páníkem brzo a to bylo dobře, protože se nám všem už děsně chtělo ven. Máme to parádně rozdělený. Prvně se otevřou dveře pro Frodíka, ten je totiž nejvíc nedočkavej a může si chodit po zahradě úplně celej bezkšírovatej. Prej je hodnej a poslouchá na slovo a tak se panča nebojí, že mezitím zdrhne. Po něm se připnou kšírky Kubíkovi a ten vylítne ven i s těma kšírkama, ale nikdo ho za ně na druhým konci nedrží. Protože Kuba už prej taky ví, co se sluší a patří a kdyby snad přece jenom chtěl vzít roha, tak se dá za ty kšírky dobře chytit. Třetí jsem na řadě JÁ. To čubrníte, jak jsem předběhl Vendelína a Jolanku, že jo? Takže já dostávám taky kšírky, ale pořád mě za ně někdo drží, protože prej jsem ještě nevycválanej a nezralej na samotný chození po zahradě. Po mně se zavřou pergolový dveře a pustí se tam Vendelín a s ním Jolanka, tihle dva na zahradu nejdou, protože ani nechtějí. A kdyby chtěli, tak by stejně nešli, protože Bezvocásková bez vocásku by tam byla v nevýhodě a Vlasatej by ve vláskách přinesl kdeco a navíc by odešel s prvním člověkem, co by ho pohladil. Takovou ztrátu prej nemůžeme riskovat, pravila panča.
Včera to teda proběhlo úplně přesně, jak jsem vám popsal, akorát ještě před tím, než mě panča ukšírovala, tak mě chytla a děsně vopusinovala, tohle dělá pořád a nevím, jestli toho někdy nechá. Říká mi u toho ty moje žížalko milovaná a pusuje mě na bříšku i pod bradičkou a dokonce mi dává i čumáčkovky a já držím a mám prej výraz vesnickýho idiota, ale to není žádná nadávka, abyste si nemysleli, to se vyslovuje s náramnou pýchou. Včera k tomu panča ještě přihodila slovíčka jako všechno nejlepší, ty moje pusino a pak jsem slyšel, jak se s páníkem baví o tom, že dort udělají až v sobotu. Nevíte, co to je, ten dort? To jsem nikdy předtím neviděla ani neslyšel, tak se budu muset nechat překvapit. No ale abych to neprotahoval, prostě den byl skoro jako každej jinej. Pak už se udělalo horko a tak jsme šli domů, že prej půjdeme ven, až tam bude chládek.
A teď bych na chvilku odbočil ze včerejška. Musím vám totiž napsat, že pergolový vrata pro mě už nejsou žádná překážka. Klidně se podívejte SEM, jak je umím zdolávat. A protože mě nikdy nenechali, abych šplh dokončil i na druhý straně, tak si mysleli, že bych to nedokázal. No a včera jsme se teda vrátili ze zahrady domů a panča s páníkem se šli na něco dívat. Mě to moc neba, je tam vždycky dost řevu a někdy si panča zakrývá oči, ale stejně se na to pořád dívají, je to něco o nějakých trůnech nebo co. A představte si, že panča zapomněla, že nahoře nechala otevřený dveře ven. My máme takovej průchozí barák, můžeme jít spodem nebo vrchem, ale stejně vždycky skončíme v tý pergole. Jenže se nepočítalo s mojí šikovností. Po asi dvou hodinách koukání na ty trůny panča nadnesla, že by nás zase mohli vzít ven. Šla dolů na verandu a za zavřenýma dveřma uviděla v pergole Vendu. To bylo divný, jak se tam dostal? A najednou v ní hrklo a docvakla jí ta hrůza, že celou tu dobu byly nahoře otevřený dveře. Letěla se tam podívat a fakt, byly. Honem začala počítat všechny chlupatý kousky a napočítala čtyři - Vendelína, Frodíka, Kubu a Jolanku. Olinek nikde. Panča málem omdlela, protože hned věděla, co se stalo - přelezl jsem pergolu a byl v čudu. Začala hysterčit a honem letěla na zahradu, připravená rozjet okamžitou pátrací akci. A najednou mě uviděla, jak si kráčím úplně parádně sám, bez kšírků, s ocáskem nahoru a čumáčkem ještě nahořejc, po zahradě. Honem mě chytila a byla taaaaaaak hrozně ulevená, že jsem tam a živej a zdravej a neztracenej a neuteklej, že se jí dočista vylily oči. Opusovala mě od hlavy až ke všem čtyřem patičkám a vůbec mě nechtěla pustit. Vím, že se mi tohle asi už nikdy nepovede, protože panča řekla, že je blbá kráva a že teď už si dá pořádnýho majzla, aby dveře zavírala, ale to vůbec neva - já jsem prostě dostal úplně parádní narozeninovej dárek a dort ať si panča už klidně nechá.
No a víte, co pak panča řekla, když jí otrnulo? Že když jsem už konečně přelezl bránu celou nahoru i dolu, tak ona to VŮBEC NEVIDĚLA! Pak se vyznejte v pančách...
Váš jednorokovej Olinek
P.S. Mám narozeninový videjko - TADY.
Ahoj, Olís 
2024 ©