Tak mě tady zase máte. Jdu se vám vyzpovídat hned z několika zážitků a je fakt úplně náhoda, že to píšu zrovna v den, kdy mají svátek všichni Olínci. Takže tím vám vůbec neříkám, že mi třeba máte přát nebo tak, to by přece žádnej skromnej Olínek neudělal... ale doufám, že aspoň panča mi něco svátkovního dneska přinese a že to bude něco na zoubek.
Tak a teď jdu honem vypsat všechno, na co si jen vzpomenu.
Představte si, že jsem byl nemocnej. Projevilo se to tak, že jsem se prvně vyblinkal. To byla neděle po obědě. Panča mě viděla a řekla, no Olí, co to je?? Ale jinak byla klidná, protože to přece kočičky někdy dělají, že blinkají. Jenže večer jsem nechtěl moc jíst a zase jsem blinkal. A pak znova a pak zase znova. I když jsem už neměl co blinkat, protože jsem měl v bříšku úplný vzduchoprázdno. V noci panča vůbec nespala. Furt mě pozorovala a šahala mi na čumáček, což se mi moc nelíbilo a dávala mi čelo na čelo a říkala mi Olísku, bolí tě bříško, viď? A přitom mě hladila a klepala se a taky ji z toho bolelo bříško. Akorát že neblinkala jako já. No a pak po tý dlouhý noci přišlo konečně ráno a panča doufala, že když jsem měl blinkací neděli, budu mít v pondělí hlad. Jenže já jsem vůbec nešel jíst, ani jsem se nepřišel podívat, co je v misce dobrýho. A dokonce jsem moc nahlas zasyčel na kamaráda Eliáše, když si se mnou chtěl hrát. To už bylo jasný, že pojedeme na výlet. Dostal jsem kšírky, který si půjčujeme s Eliášem, akorát se vždycky musí povolit nebo utáhnout, podle toho, kterej z nás je zrovna nosí. Přijeli jsme tam na to místo, kam vůbec nejezdím rád a kde je ten bíloplášťovej chlap, co rád mučí mladý Olinky. A taky že jo. Otevřel mi všechno, co se dalo, prohmatal mě tak, že mi div neudělal v bříšku díru, strčil mi do prdizny pískavou hůlku. Jo a dal mi protiblinkavou injekci a to jsem mu už pěkně od plic řekl, co si o něm myslím. Nic hezkýho to nebylo, to si pište. No, ale aspoň se panča dozvěděla, že v bříšku mi nic nenahmatal - ani ztvrdlý hovínko (se bála, že mám zácpu) ani chuchvalec chlupů (z toho, jak furt olizuju chlupatýho Elíse). A že vypadám dočista jako zdravej Olínek. Jako pozornost mi nabalil na cestu nějaký bonbonky, který jsem pak musel baštit pět dní. Fuj, to byl teda pěkně škaredej dárek. Hlavní ale bylo, že druhý den ráno jsem už měl zase hlad a baštil jsem jako o závod a blinkání jak přišlo, tak odešlo a ze mě je zase spokojenej nesyčavej Olinek. Ani nevíte, jakou měla panča radost, když mě pak večer viděla, jak si už zase s tím malým chlupáčem hezky hraju a jak ho čistím.
Jo a víte, že zima už je asi pryč? Já to vím, protože jsme zase začali s pančou chodit ven do pergoly. Čtyři děcka tam jdeme po svých a pátý se nese v náručí. To je Eliáš, ten pátej. Nese se proto, že když se nenese, tak chce pořád zdrhat přes plot a když nezdrhá, tak honí holku Jolanku a ta z něj má pak trauma. No a tak ho panča drží a ukazuje mu, že támhle letí ptáček a tady visí zvonek a támhle na něj kouká Olinek. A ten malej moula je spokojenej a ani nemuká. Po svejch prej bude chodit dýl, až po nějaký tý návštěvě holky Kastrace. Že ho prej třeba trochu zklidní. Zatím ale u nás ještě nebyla, tak nemůžu říct, kdy to bude. No a jak jsme tam zase takhle jednou byli a panča měla ruce zaneprázdněný držením Eliáše, tak mně se pod packy připletla malá želva, co tam už dlouho bydlela na jednom velkým květináči. A tak se mě lekla, až jí z toho spadla hlava. To jsem na to koukal, jaká se jí udělala na krku díra. Panče to bylo trochu líto a řekla mi, že jsem Olouš prdlouš, ale jinak moc nenadávala, protože to bylo chvilku po mým blinkacím extempóre a nechtěla mě nějakýma špatnýma slovíčkama zbytečně rozrušovat. Takže jsem z toho vyvázl dost dobře. Páník slíbil, že tu hlavu želvě zase přilepí zpátky, tak pak už bude úplně všechno jako dřív.
Balkon teď máme otevřený pořád a tam Eliáš lítá jako blázen. Už naštěstí neproleze skrz šprušličky, tak ho panča může nechat bez držení, akorát holka Jolanka zase jde pryč a vrací se, až když tam to zrzavý pometlo není. Včera jsme si s Eliášem nahřívali kožíšky a dívali jsme se dolů na zahradu. Byl tam takovej mrňavej pes od sousedů. Jmenuje se prej Hubert a je možná ještě menší než Eliáš. Děsně pisklavě nám něco říkal, ale my jsme schválně dělali, že ho vůbec neslyšíme. Škoda, že se nám u toho tak klepaly čumáčky a ouška jsme měli v pozoru, takže nám panča to neposlouchání nevěřila.
A teď vám ještě povím příběh o tom,
JAK UDATNÝ KOCOUREK NAD SUPERHRDINKOU ZVÍTĚZIL.
Nejdřív teda musím prozradit, že panča s páníkem mají moc rádi takový divný filmy, kde vystupujou nějaký "suprhírous", nebo jak se jim říká. Mají divný jména, třeba Daredevil nebo Elektra nebo Punisher nebo Jessica Jones nebo Flash a co já vím, co ještě. Páník si někdy dokonce kupuje i jejich figurky. Jako zrovna teď si koupil právě tu Elektru. Elektra je děsně šikovná holka a umí se prát a zápasit a skoro nikdo ji nepřepere. Ani když je na ni velikánská přesila. Jenže to platilo jen do tý doby, než potkala Olínka. To jako mě. A já, kamarádi, já jsem tuhle holku skolil jednou dobře mířenou ranou. Ty její schopnosti jí byly úplně k ničemu, protože já jsem se nedal, máchl jsem po ní, Elektra slítla z vysoký police jak přezrálá hruška a obě nohy se jí po tom letu ulomily. Takže nechci se chlubit, ale kdo je tady teď ten největší superhero, co? Přece já, Olinek, lamač dívčích nohou. No jen se koukněte, jak ta slavná hrdinka dopadla, když dopadla:
Panča se tomu smála a chválila mě, že jsem něco jako Iron Cat, páník se taky smál, ale ten tak trochu trpce a prej až bude želvě léčit ulomenou hlavu, tak zkusí vyléčit Elektře její supernohy, no a já se z tý slávy pořád ještě nemůžu pořádně vzpamatovat. Myslíte, že o mně taky natočí film?
Vaše budoucí movie star Olinek
2024 ©