Ahoj kamarádi, vím, že jsem takovej trochu nepsavej Olinek, ale když mě baví spousta jiných věcí než jenom sepisování. Teď jsme si ale s pančou řekli, že se zase do jednoho zápisu pustíme, ať potom máme na dlouhou dobu pokoj. Panča je totiž nemocná. Vím to, protože je s náma doma, mluví divným hlasem, kašle jako stará lokomotiva a vypadá už dočista jako nějaký upocený bezdomovec. Ale stejně je to pořád moje panča a já jsem si vzal na starost, že na ni budu dohlížet. To koukáte, že jo? Já malej a dohližitel.
Tuhle funkci jsem na sebe vzal hned první den. Panča přinesla domů spoustu lahviček a krabiček a já jsem se rozhodl, že zjistím, jestli něco z toho není otrávenýho. A zrovna při tom pátrání jedna lahvička spadla na zem, ještě nebyla ani otevřená, a hned se rozbila na milion kousků. Chtěl jsem ochutnat, co bylo uvnitř a jestli to teda bylo otrávený nebo ne, ale panča mě popadla a z místa činu mě vyhodila. Na nic víc se nezmohla, protože měla huhlavej hlas a tím potom zavolala páníkovi, aby jí tu rozbitou věc koupil znova. Prej to byla protikašlová meducína. Tak nevím, snad ta nová nebude otrávená, když k ní asi už nedostanu přístup.
Taky dávám pozor, aby se panča nepřespala. Když dlouho leží (a to prosím pěkně první den z postele ani nevylezla a dokonce měla pod peřinou i hlavu), tak se postavím na zadní pacičky k posteli, předníma do ní žďuchám a čekám, až se na mě konečně podívá. Tohle ji totiž vždycky moc povzbudí. Říká, že jsem straaaašně sladkej kocourek a já jí to věřím, protože mě pořád ochutnává. Takže to přece musí vědět.
Tím ale moje péče nekončí. Včera jsem jí úplně bez vyzvání otevřel a trochu rozsypal čajový sáčky, aby s tím neměla žádnou práci. Ono mi to totiž vonělo děsně neodolatelně. Byla to prej jakási máta, ale já jsem si myslel, že je to naše kočičí droga šanta. Nechápal jsem, proč si ty načnutý sáčky potom panča nehodila do hrnku a nezalila vodou. Místo toho je hodila do koše a řekla ty můj Olišánku, já tě stejně taaaaaaak miluju! Ale to je jasná věc, kdo by mě po takový akci nemiloval.
Taky panču doprovázím úplně všude, kam jde. Třeba když jde dolů ze schodů, tak honem letím před ní a ocáskem umetám cestu, aby se jí dobře šlo. A ona kvůli tomu skoro sletěla a ještě mi za to ten ocásek přišlápla. Moc jsem zakřičel, protože to fakt nebylo fér. No, ale přineslo to ovoce, teda bonbonky. Panča mě pochovala, moc dlouze se mi omlouvala a nakonec mě odměnila těma bonbonkama. Nechápu, proč je dostali i ostatní, když jim přece žádnej ocásek nepřišlápla. Holce Jolance by ho ani přišlápnout nemohla, ta žádnej nemá. Ale třeba můj válecí kámoš Vendelín, ten má ocáskovou kapacitu za všechny ostatní a furt ho má nepřišláplej.
Ale to jsem odbočil od svých povinností. Chodím s pančou hodně rád i do koupelny, aby třeba neuklouzla a tak. Panča si ale myslí, že tohle dělám vyloženě ze zištných důvodů, protože v koupelně nám vždycky připravuje gourmetkovou večeři. A že prej já jsem ten největší jedlík a letím za ní kvůli večeři, i když je pořád ještě ráno. Musím o tom popřemýšlet, jestli to náhodou není pravda.
Dneska je to s pančou už zase o fous lepší. Projevilo se to tím, že si umyla vlasy, aby si ji nikdo nespletl s tím upoceným bezďákem a rozhodla se, že si zkrátí drápky. To jste věděli, že lidi si drápky nezkracují ani nebrousí na sedačce jako my? Ani na kuchyňský židli? Nene, oni to dělají hrozně složitě, ale zase je to pro mě o dost zajímavější. Takže to si panča vzala takový dlouhý něco, kterým si žačala jezdit po drápkách a já jsem z toho byl jako Olinek v říši divů. Nacpal jsem se k ní, co to nejvíc šlo a oči mi málem vylezly z hlavy, jak mě to bavilo. Koukejte, panča vzala mobila a Olinka fotila:
Škoda, že pak na konci mě to už nebavilo a od toho pozorování jsem byl celej unavenej, tak jsem usnul a nevím, jak to dopadlo, jestli má panča už drápky krátký nebo ne. Jsem moc zvědavej, co přinese zítřek, to snad ani nedospím.
S úctou dohližitel Olinek