No tohle, já nevycházím z údivu. Tak to si přijde malý, drzý, zrzavý NĚCO a pan Olinek je naráz na vedlejší koleji? Už najednou tenhle bezvadnej kluk nikoho nezajímá? No jo, no jo, vím, že sám o sobě bych takhle psát neměl, ale přece se říká, co na srdci, to na jazyku. Ještě že to neplatí opačně, to bych měl na srdci zrovna kousek tyčky, co mi panča dala, aby mi podstrojila. Protože prej mým vykuleným žlutým očím se vůbec nedá odolat. A to já vím a taky je proto často kulím. No ale abych se teda vrátil k tomu začátku.
Panča se podívala na datum mýho posledního zápisu a řekla mi - teda Olísku, ty seš ale flákač! Kdoví, co tím myslela, protože já přece malýho zrzka ani holku Jolanku ani nikoho jinýho vůbec neflákám, tak proč takový slovo vůbec použila? Ale taky jsem se teda podíval na to datum a nemohl jsem uvěřit, že naposled jsem vám napsal už v březnu. A to přece bylo dávno. Ještě na jaře. Ještě než bylo velikánský horko v létě. Ještě než jsme měli na podzim plnou pergolu nalítanýho lupení. A ještě než napadl první sníh, co zase hned odpadl. Takže to muselo být fakt moc dávno. Možná jsem byl ještě malý kotě, ne? A za tu dlouhou dobu se přihodilo tolik věcí. Tak třeba u nás zase byla na prázdninách ta návštěvní holka Marlinka, se kterou jsem se klíďo kamarádil. Ale hlavně přišel ten zrzek.
Nejdřív to bylo takový tajemný. Byl tady a nebyl tady. Panča ho před náma dlouho schovávala, ale já jsem moc dobře vyčenichal, že tady něco nehraje. A taky že jsem měl pravdu, protože jednou se panča objevila v pergole a v náručí měla něco malýho s velkou chlupatou oháňkou a šla mi to ukázat zblízka. Řekla hele Olí a já jsem se teda podíval a to, co jsem viděl, mě prvně rozlítostnilo a pak strašně naštvalo a tak jsem na panču vycenil všechny zuby, co jsem měl zrovna v puse a zasyčel jsem sprostotu, ale zasyčel jsem ji tak, aby tomu rozuměla hlavně ta zrzavá oháňka a panča místo aby se lekla, tak se tomu zasmála a to mě urazilo ještě víc a tak jsem se s ní pak už vůbec nebavil a říkal jsem si, tak si nech to svoje zrzavo, já tady přece vůbec nemusím bejt... ale říkal jsem to tak nějak děsně zklamaně a ublíženě a to si panča takyže správně vyložila a správně jí přišlo líto, že jsem uraženej, tak chlupatý zrzavo zase odnesla pryč a šla si mě udobřovat tyčinkou... a... a... jéjdamane, to je mi ale dlouhá věta, že už se mi nedostává dechu, musím ho honem rychle zase nabrat...
(helejte se - tady dole jsem navěky zaznamenanej, jak jsem se tvářil, když mi panča prvně ukázala to zrzavý cosi, no a hned pod tím už nabírám dech na syčení a to syčení prej už hodil do deníku zrzavej, tak to sem nebudu cpát ještě já...)
No a tak takhle to trvalo celý měsíc, než se pak konečně otevřely dveře dokořán a malej zrzek úplně beze strachu naběhl mezi naši partu mazáků. Já už jsem byl tak děsně zvědavej, že jsem úplně zapomněl, že mám bejt vlastně naštvanej. Ten zrzek byl docela srandovní, lepší než nová hračka. A tak jsem se na něj díval. Všude lítal, všechno prolízal, s každým se chtěl hned kamarádit. Když přišel za mnou, tak jsem pro pořádek ještě trochu zasyčel, to aby bylo jasný, kdo z nás dvou tady bude šéfem, ale zrzoun, co dostal jméno Eliáš, si z toho nic nedělal. Nějak si nasoukal do hlavy, že já budu odteď jeho nejlepší kámoš a tak tomu věřil, že se to fakticky stalo. Od tý doby jsme pořád v jednom chumlu, úplně stejně, jako když se kamarádsky válím já s Vendelínem. Tak teď jsou akorát barvy jinačí. A já jsem najednou ten větší kousek, to se mi taky líbí. Když se nepereme, tak odpočíváme a to za mnou mladej Eliáš chodí jako stín. Kam si lehnu já, tam si lehne on a když se jdu někam posunout, posune se taky.
No prostě abych to nějak shrnul, dobrý, beru ho, je s ním sranda a když ho panča minulej pátek najednou sbalila a odvezla pryč a nic nám k tomu nesdělila, tak jsem z toho byl ustaranej. Bál jsem se, že se už nevrátí a že mě nebude nikdo obdivovat. Ale naštěstí se vrátil a dostal pořádnou večeři a to mi moc bodlo, protože se na něm vždycky přiživím. On totiž dostává trochu jiný jídlo než my a když jsem s ním, tak ho dostanu taky. Prej je ve vývinu, tak musí hodně jíst a to já jsem přece ještě taky, ne? Vždyť je mi teprve něco přes 2 roky, to se jeden ještě pořád vyvíjí, že jo?
Takže slibuju, že se budu s tím novým Eliášem kamarádit, abych udělal všem (a aj sobě) radost, ale musíte mi slíbit, stejně jako mi to musela slíbit panča, že pořád budu Oloušek cukroušek a že mě žádný malý zrzavý smrádě nevystrčí z pozice NEJBEZVADNĚJŠÍ KOCOUR NA SVĚTĚ. A jestli panča říká, že žádná taková pozice neexistuje a že si jen natahuju triko, tak kecá. Za prvý nevím, co to s tím trikem znamená a za druhý žádný triko nemám.
Váš Olinek v šedým kožíšku, úplně bez trika
2024 ©