Haló haló, do služby se hlásí Olinek. To by tak hrálo, aby si tady vypisoval mladej Eliáš a holka Jolanka a pan Olínek aby jen mlčel. Přitom panča tvrdí, že hubu v podstatě nezavřu, ale to není pravda. Mluvím jen tehdy, když mám co říct a to je hlavně před zápasením s Eliášem. Trochu mi přitom hlas ujíždí do větších výšek než bych si přál, ale nikdo přece není dokonalý, že ne?
Naše zápasení se teď trochu změnilo. Když jsme začínali, tak Eliáš měřil asi tolik, co moje natažená pacička. Bylo srandovní na něj vlítnout, zavalit ho, trochu jemně pofackovat a pak honem jeden druhýho parádně olízat. Teď je z Eliáše obr. Skoro se už vedle sebe ani nevejdeme na šplhadlo, uznejte sami, že ten chlapík dost vyrostl:
Zato já jsem růst přestal a tak mi to neřijde fér. I když panča mě chválí a říká mi Olínku, ty seš takovej můj atlítek vysportovanej. Kdyby aspoň řekla ATLET, tak dobře, ale ATLÍTEK? To mám být já?
Naše olí-eliášohrátky teď probíhají nějak takhle (dám to v bodech, abyste to pochopili):
1) dostanu děsnou chuť na zápasení
2) jdu to sdělit Eliášovi a to je právě ten okamžik, kdy se mi pusa nezastaví. Říkám mu o svých plánech a jak si to naše zápasení představuju. Eliáš, panča a nakonec ani já nechápeme, proč u toho tak kvičím
3) zápasu samotnému předchází vzájemná očista. Panča si myslí, že je to z mojí strany jen nějaká lest, abych Eliáše oklamal, že vlastně ani zápasit nechci, ale nic jí nevěřte, prdlačky tomu rozumí
4) očista se mění v lehké fackování, které občas přejde do boxu. V téhle fázi se Eliáš překlopí na záda a já na něj vlítnu. Je ale děsně mrštnej a není to vůbec jednoduchý ho přeprat
5) kvičení utichá, zápasení probíhá v soustředěném tichu
6) po chvilce zápasení se oba změníme v neforemný útvar, který se převaluje ze strany na stranu. Víc stříbrný barvy je vidět nahoře a zrzavý zase dole
7) po nějaké době nastává oddechový čas a poté se body 3 až 7 několikrát opakují. Ale nakonec nás to oba přestane bavit, nastane čas klidu a panča se může začít konečně věnovat něčemu jinýmu než fandění nám zápasníkům.
A to asi víte, že byly Vánoce, že jo? Nejvíc mě na nich baví to, co se dělá předtím. Jako vytahování věcí, který se dají dost dobře krást, otevírání šuflat, který se jinak Olínkům vůbec neukazujou, otevírání dveří, kam se jinak Olínci nepouštějí (k tomu se ještě vrátím), zdobení stromečku, kterej voní venkem, ale ze všeho nejlepší je taková ta hra, která se jmenuje balení dárků. Při ní nesmím chybět. Panča u toho někdy ztrácí nervy a vyhazuje mě pryč, ale já si zase vykřičím návrat zpátky a když jsme spolu balili naposled, panča řekla, že už je jí to šumafuk a na mě sykla klidně si to drápej, kazisvěte jeden! Přitom později jsem slyšel, jak se páníkovi chlubila, že už má zabaleno a že jsou na balíčkách moje drápkový podpisy.
No a když jsme konečně dobalili, tak panča si na ty balíčky přinesla krabici, aby je už zabalený měla kam dávat. Ale zase nepochodila, protože v krabici bylo hnedle obsazeno.
Dostali jsme od pana Ježíška takovou divnou berušku. Leží se na ní a hraje se přitom s míčkama, co tam visí. Ale vůbec nerozumím tomu, proč je tak velká. Já vím moc dobře, že berušky jsou mrňavý, protože jednou jsem takovou jednu viděl, když jsem byl na procházce na zahradě. Trochu jsem si s ní hrál a panča na mě volala - Olí, nech tu berušku na pokoji. Takže od tý doby vím, jak berušky vypadají a takhle, jako ta naše, fakticky ne. Jsem z toho dočista ťumpachovej.
Ale abych se vrátil k těm dveřím, co se jinak Olínkům moc neotvírají. Panča do tý místnosti schovala velikánskou krabici, do který naplácala bramborovej salát. Když ho dělala, tak jsem na to byl hrozně zvědavej a strkal jsem čumáček všude, kde to něčím vonělo. Až do tý doby, než panča řekla A DOST a vystrnadila mě i s Eliášem pryč. Dala nám na utěšenou bonbonky, abysme nebuleli a už nás zpátky do kuchyně nepustila. Když bylo hotovo, tak nás vypustila a tu krabici se salátem odnesla právě do tý jedný místnosti a honem ji zase zavřela. Naštěstí, kamarádi, NAŠTĚSTÍ ji hodně brzo přepadla chuť na ten salát, tak řekla, že ho jde zkontrolovat a vzala si k tomu talířek a lžíci. No a když otevřela dveře tý místnosti, tak tam kromě toho salátu uviděla i úplně zapomenutýho a zavřenýho Olínka.
Ta se teda styděla za to trauma, co mi způsobila. Hnedka mě pochovala a omluvila se za ten vyhazov z kuchyně a hladila mě a říkala promiň, Olí, já jsem nevěděla, žes tam byl a já jsem dělal uraženýho, protože dramatický výrazy umím ze všeho nejlíp a vysloužil jsem si ještě jeden bonbonek navrch. Přitom mi vůbec nevadilo, že jsem byl zavřenej, aspoň jsem si to tam pořádně prohlídl.
Jo a helejte, takhle si doma visím na zdi. Ale tam visíme všichni, nejen já, aby to zase nevypadalo, že mi panča nějak nadržuje.
Taky nás panča zase po dlouhý době vzala ven. Teď, co nemáme Vendelínka, to chodí takhle: Eliáš jde na balkon, protože to tam moc nezná a tak ho to tam dost baví. Kuba a já dostaneme kšírky a jdeme s pančou a páníkem na zahradu a holka Jolanka si zatím užívá v klidu a míru bez nás kluků pergolu a očuchává tam snad každej centimetr, aby jí nic neuteklo. No ale teď jsem teda byl z tý vychajdy dost zkoprnělej. Úplně jsem zapomněl, že existuje sníh. Že je studenej. Že pacičkám je v tom zima. Že tam pořádně není co k očuchávání. A tak jsem se držel na zeleným ostrůvku pod keřem a se sněhem jsem se jen tak lehce seznamoval. Panča se mi vysmála, že házím packama jak irskej tanečník a brzo jsme zase šli domů.
No a co bych vám tak ještě povyprávěl. Jsem děsnej zalízač, všude vlezu, všude se nacpu, objevím místa, co nikdo neobjevil. A tak jsem si řekl, že si s Eliášem zahraju na schovku. Prvně jsem se schoval pod stůl za takovou krabici a tam mě nemohla najít ani panča, natož Eliáš. Když už jsem byl schovanej dlouho a nikdo mě furt nenašel, tak mě ta hra přestala bavit a vylezl jsem na tu krabici. Tam mě už panča objevila a zavolala na Eliáše Elí, hledej Olínka a stála přitom u mě a fotila mě. Takže je jasný, že mě Elouš hnedka objevil, když mu takhle hloupě napověděla. Měl takovou radost, že nejsem ztracenej, že zase hned odletěl pryč a zbyl z něj jen ten rezavej rozmazanej kousek na poslední fotce.
A prej jsem privilegovanej kocourek, říkala panča. Vůbec nevím, co to je. Ale prej to znamená, že si vlastně jako jedinej můžu chodit úplně kam chci, protože v tý naší čtyřce jsem to akorát já, kdo může být se všema a je teda úplně jedno, kde zrovna jsem. A tak toho využívám. Když jsem nahoře a chci jít dolů, tak letím ze schodů, jen to burácí a dole už kvičím, ať se mi otevřou dveře. No a když jsem pak dole, tak zase začnu bubnovat na dveře a natahovat se jak péro z gauče, abych dosáhl na kliku a mohl mazat nahoru. Takže to je asi to privilegování, ne? Ale vlastně teď mě napadlo, že i páník je privilegovanej, ten si taky může chodit, kam chce. A ani nepotřebuje, aby mu někdo otvíral dveře, protože si je umí otevřít sám.
Nakonec bych vám ještě mohl povědět, že mě děsně baví spát a úplně nejlíp se mi spí tam, kde má panča nohy. Někdy mi tam vleze holka Jolanka, tak jdu teda jinam, ale když je tam místo, tak se tam hned uvelebím. A pak spím jako jeliman až do rána. Někdy spím i přes den, když teda zrovna nezápasím nebo nejím. Panča se pak na mě nemůže vynadívat a říká, že vypadám úplně jako nějakej svatej obrázek. Tak to nevím, kam chodila do náboženství, když tam měli na svatých obrázcích kocourky.
Taky bych vám mohl povyprávět, jak jsem panče udělal z ručníku krajkovej ubrus. Má ten ručník na pračce a na něm nám vždycky večer chystá večeři, tak aby jí to tam neklouzalo. A já když se někdy najím, tak mám děsnou chuť dělat divný věci, no a zrovna vykousávání ručníku je dost bezva divná věc. To se prostě kousek chytne do zubů a tak dlouho se s tím cuká, až to povolí. A opakuje se to do tý doby, než máte vzorek, jakej jste zrovna chtěli mít. Je to taková moje pomoc panče, aby nemusela hledat, kterej ručník na tu pračku patří, to je přece jasný. No, takže o tom bych mohl povyprávět a chtěl jsem napsat, že se mi nechce, ale už jsem to vlastně povyprávěl, já popleta. Tak si jdu skočit do krabice a budu si hrát, že lovím sýkorky. I když to se mi fakt v životě nepovede, nebojte se. Okšírkovaných kocourků se u nás sýkorky bát nemusí. Na druhou stranu, i okšírovanej Olinek umí venku vylízt na strom, tak kdoví, jak na tom vlastně ty sýkorky budou. Tady v tý krabici na to už pomalu trénuju, ale stejně myslím, že mi pak jenom bude cvakat bradička a skutek utek, sýkorka ulítla.
A teď už půjdu buď jíst nebo se trochu prospat anebo zápasit s Eliášem, abych nevyšel ze cviku. Ještě bych pak mohl s tím chlupatým obříkem prohrát a to bych fakt nechtěl.