Takže už jsem se vzpamatoval ze zaslanýho daru a můžu vám napsat o tý mojí přizabitní události, jak jsem už minule namňoukl.
Už byla tma tmoucí a my kluci, já, Vendelín a Kuba, jsme siestovali na balkoně. Tam mě to fakt hodně baví. Když je den, tak vedle v zimní zahradě jsou někdy lidi, co u nás nebydlí, ale stejně mě znají. A ta jedna teta si se mnou tuhle povídala a dokonce jsme si spolu přes mřížku podali packu. Ta mřížka je tam proto, že když oni větrají, tak my škůdci chlupatí bysme tam mohli vlízt a trochu jim tam pomíchat ty malý pidikvětináčky. A Kubovi se jednou dokonce povedlo dostat se jedním oknem dovnitř a druhým ven a byl pryč celou noc a panča se prej strachem málem zbláznila. Tak proto se tam dala mřížka, ale ta naštěstí společenský konverzaci vůbec nevadí a já jsem kluk galantní, takže mi nedělá žádný problémy potřást cizí tetě packou. No, tak to se děje ve dne. V noci se toho zase tak moc neděje, ale i tak je na co koukat. A jak jsme se tak tuhle koukali, tak najednou se ozvala velikánská rána a pak kočičí řev. Kamarádi, panča byla dole, ale přilítla tak rychle, že hlavu už měla na balkoně a nohy ještě pod schodama. Strašně se lekla, že se tam vraždíme a že místo jednoho malýho Olinka jich bude mít víc ještě menších. Uviděla ležet na zemi šplhadlo, to byla ta rána a vzduchem se vznášelo tolik chlupů, že by si z toho mohla uplácat klidně další kočku. Vendelín a Kuba zrovna zalítli pod postel a poslední jsem byl já, s ocáskem tak naježeným, že byl větší než celej Olinek. Panča se pustila do vyšetřování a vyslýchání, lstivě nás vylákala ven na bonbonky a každýho prohlídla, jestli jsme celí a jestli nám něco nechybí (třeba kus ucha) nebo nepřebývá (třeba nějakej kousanec). Ale nic takovýho nenašla a navíc jí bylo divný, že když jsme se (nejspíš) seprali, proč se spolu takhle bratrsky schováváme a ani na sebe nevrčíme. No a pak to zjistila. My jsme se přece vůbec nepoprali a ten řev byl proto, že z druhý strany zábradlí, na střeše od dolní verandy, sedělo STRAŠIDLO. Fakt, to mi musíte věřit. Panča ho uviděla, když rozsvítila a to strašidlo tam pořád ještě bylo. Vypadalo úplně jako nějaká kočka, ale já vím, že to bylo strašidlo a nikdo mi to nevymluví. To strašidlo se na panču prvně bez hnutí dívalo, ale když na něj promluvila, tak prásklo do zaječích, teda do kočičích, teda do strašecích, a uteklo pryč. No a tak z toho všeho potom panča vyvodila závěry v následujícím pořadí:
1) jen tak jsme se dívali ven a uviděli strašidlo
2) první z nás se tak vylekal, že vyskočil a povalil šplhadlo
3) šplhadlo asi spadlo na mě a skoro mě PŘIZABILO (bouchlo mě do nožičky, pak jsem si ji dlouho olizoval)
4) to udělalo takovej rámus, že jsme se vylekali všichni
5) při úleku jsme nějak nadskočili a srazili se do jednoho chumlu
6) při tý příležitosti jsme se přátelsky poprali
7) a nakonec jsme se odběhli upravit pod postel
Přesně takhle to bylo a panča je ulevená, že se máme pořád klukovsky rádi a nepereme se opravdicky, ale jen tak jemně. Pro mě z toho vyplynulo ponaučení, že strašidla existujou a že můj ocásek se dokáže asi tak 10x zvětšit, což je príma, protože to jsem předtím nevěděl. A pokud jde o strašidlo, tak teď než zase půjdu ve tmě na balkon, tak si tam prvně pořádně posvítím těma svýma lucernama, aby mě NĚCO zase nevylekalo.
Jo a chodím už taky ven jako nějakej velkej kluk, ale jenom do takovýho výběhu, jako mají zvířátka v zoologický zahradě. Panča s páníkem takovýho cosi nedávno postavili a já jsem to pak musel honem zkontrolovat, jestli se to povedlo. Kontroluju to každej den, jestli se tam mezitím něco nepokazilo. Moc se mi tam líbí, protože je tam spousta schovek a prolízek a lítá tam vždycky velkej vypasenej včelák, ale panča mi nechce dovolit, abych si ho chytil. A taky tam svítí sluníčko a jsou tam kytky a pak jsou tam jedny dveře, který nejsou nikdy otevřený a panča mi vůbec nechce ukázat, co za nima je. Snad tam nebude nějaký strašidlo?
Dám vám sem pár obrázků, jak pečlivě dělám tu svoji kontrolní práci a pak se půjdu myslím na chvilku poprat s Vendelínem, abych nevyšel ze cviku. Jedna taková naše pranice je třeba tady. Ale jinak se máme fakt rádi a Vendelín je rád, že ma pracího kámoše, protože nikdo jinej se s ním prát nechce.
Váš Olinek
2024 ©