Ahoj kamarádi, honem vám utíkám dopovědět všechno, co jsem nestihl minule a musím to udělat rychle, než mě panča vyžene. Teď si mě naštěstí nikdo nevšímá, protože všichni furt čumí na nějaký čísla a dohadujou se, jestli v nějaký tramtárii vyhraje tenhle nebo tamten.... mně je to tak jedno, stejně mi mlsovací tyčinky nekoupí ani jeden. Jakto, že nevíte, co to je??? To jsou přece takový ty děsně dobrý měkký pochoutky, co nám panča dává skoro každý ráno a hlavně my dva s Eliášem jí můžeme i prst ukousnout, jak jí to rychle bereme z ruky. Takže tohle jsem myslel a to mi nikdo z těch dvou dědků určitě nepošle, tak co je mi do nich.
Možná bych se teď mohl zmínit o mých venkovních dobrodrůžách. To už jsem vám vyprávěl dávno, a vůbec jsem se přitom nevytahoval, že chodím ven jako nějakej zálesák. Akorát teda u toho nosím kšandy, ale aspoň jsem už vyfasoval modrý a ty holčičí červený, co jsem měl předtím, po mně zdědil Eliáš. Takže jsem Olínek s modrýma kšandama.
Většinou si po zahradě vykračuju děsně důstojně a většinou za sebou vodím páníka, protože panča má starosti holčičího Eliáše. Někdy si nás prohandlujou, ale panča si myslí, že je důslednější a spíš ohlídá Eliáše ona než páník. A možná má aj pravdu, protože mě už páník několikrát neohlídal a já jsem se mu vysmekl aj s kšandopérama. A utekl jsem. Neutekl jsem daleko, jenom jsem lítal jak splašenej koník po zahradě, ale stejně to byla vždycky děsná legrace.
Jen si tu situaci představte. Prvně letím já, ouška mi vlají ve větru, ocáskem mávám na rozloučenou, za mnou se vznáší modrokšandovej had. Za hadem je mezera a za mezerou utíká páník, kterej se mě snaží dohonit a doprovázejí ho nazlobený výkřiky panči. Nemůžu vám je sem napsat, protože to křičí cizořečsky a já jí nerozumím, ale určitě nevykřikuje, že udělá dobrou večeři, to zase vím. Abych by férovej, tak i když je naštvaná, většinou se snaží pomoct provinilýmu páníkovi s odchytem, ale s Eloušem v náručí jí to moc nejde, tak ho prvně musí odhodit domů a honem se vrátit. Třeba i s bonbonkama, na který mě už jednou nachytala, přišel jsem si pro ně jak truhlík a už jsem se nesl v náručí. Od tý doby si ale na podobný finty dávám bacha a pro žádný bonbonky si nejdu, protože vím, že nakonec je stejně dostanu a ještě si předtím stihnu užít legraci. Takže když se panča vrátí, chytají mě oba. Myslí si, že kvůli tomu kšandovi, co za mnou vlaje, to bude jednodušší, ale pokaždý, když kolem proletím a oni se snaží kšandu zašlápnout, tak jim uletí a oni šlápnou vedle. Naposled ta honička trvala dost dlouho a ti dva prohnaní a uhnaní páníci mi nějak dokázali zmenšit běhací prostor. A tak jsem si lehl na trávu, začal jsem si čistit bříško a schválně jsem dělal, jakože mě už běhat vůbec nebaví, takže když mě panča honem chytila, tak jí muselo být jasný, že mě NECHYTILA, ale že jsem se prostě NECHAL CHYTIT. A v tom je pěknej rozdíl, ne? Panča mě trochu slovně zpucovala, řekla mi ty hajzlíku jeden drzej, ale hnedka mě pochovala a co myslíte? Dostal jsem bonbonek. Páník mě taky pochoval a dal mi pusu, celej šťastnej, že už mu bude taky odpuštěno, i když bonbonek teda žádnej nedostal. A panča se smála, že se tvářím, jako kdybych byl na mučidlech. No ale co mě má chlap co pusovat a ještě na veřejnosti??? No ne???
Taky jsem slyšel, jak se Eliáš vychloubal, že pomáhal páníkovi s montováním stolu a nových škrabacích židlí. Tc, to je toho, já jsem taky pomáhal a ještě víc, než on. Nejvíc jsem pomáhal s placatýma krabicema, prvně jsem je pomáhal otevřít a než páník donesl kudličku, už jsem měl jednu krabici parádně načatou, takže kudlička ani nebyla potřebná. A když byly krabice prázdný, tak jsem je šel zevnitř vyčistit, abysme je nevyhazovali celý zaprášený. Panča se smála, že jsem se musel rozplacatit, abych se tam vešel, ale mně to rozplacatění vůbec nevadilo, byla to bezva zábava, když jsem tam nalízal po bříšku s nohama na straně jako nějakej želvák. Všichni na mě skoro zapomněli, že tam jsem a zjistili to, až když chtěli tu placatou krabici ještě víc rozplacatět a ono jim to nešlo, protože jsem uvnitř byl placatej já. Tak to jsem vám teď toho spoustu naplácal o mým přínosu a k hotovýmu dílu můžu říct, že ze stolu se teď úplně perfektně odráží nahoru na lednici.
Tady jsem na stole, chvilku si přemítám o různých záležitostech a pak najednou udělám HOP a jsem na lednici.
Sami vidíte, že je tam pěkně uklizeno. Dřív tam bývalo plno věcí a nepořádku a někdy panča aj zapomněla, co všechno tam má, protože na to nebylo vidět. Od tý doby, co jsme se my s Eliášem naučili na tuhle rozhlednu chodit, tak tam žádnej nepořádek není. Je tam buď jenom jeden fešák nebo jeden fešák a jeden kocour a panča nemusí vůbec nic uklízet, ani na lednici, ani vedle lednice. Akorát tuhle našla hejbavou kočičí magnetku bez uší válet se po zemi a představte si, že už ani nezanadávala a dala ji zpátky. Možná čeká, až tý magnetce bude chybět víc kousků, aby to stálo za nějaký zaburácení. Jenomže, copak se dá pořádně nadávat, když na ni udělám takovejhle kukuč?
Panča někdy páníkovi říká, že jsem pěknej rozmazlenec. Já si z toho vyberu jen to, že jsem pěknej a stačí mi to, nemusím si zapamatovat všechno. No a prej se to projevuje tak, to druhý divný slovo, že co chci, to dostanu. Třeba druhou večeři. Protože tak dlouho kvičím a házím vozemboucha a dělám děsně trpícího kocourka, až někdo podlehne a naplní mi druhou misku kapsičkou. Panča sice řekne, že ty granule jsou taky jídlo, hajzlíku jeden, ale když to jídlo není tak dobrý jako nějaká kapsička, ze který si vylížu hlavně šťávičku a to suchý ať si pak klidně dojí holka Jolanka, ta totiž na dietu prdí a dojíždí po všech všechny zbytky, jako by sama nic nedostala. Když už mám pak konečně bříško uspokojený, tak přestanu bejt pěknej tamto, umyju si důkladně ouška, bříško, zadek i pacičky, natáhnu se unavenej z toho dlouhýho dne a usnu, jak když mě do vody hodí.
Panča se nade mnou může celá uslintat a furt mi dává na čumáček pusy a já jí to dovolím, protože když spím, tak mi nic neva. Nejlepší je pusování pod bradičku, tak když si vzpomenu, schválně si lehnu tak jako tam v rohu dole, aby na tu podbradičku byl dobrej přístup a aby to panču trklo, že mě má pusovat tam. Já držím jako úplnej jeliman a je nám všem děsně dobře. A to je dobře, že je nám dobře, ne? Tak zase někdy možná něco drápnu, ale ještě nevím, kdy, to mě zase nemůžete uhonit přece...
Zdraví vás ze všeho toho povídání unavený pan Olínek
2024 ©