Tak tady mě máte. Zahradního kocourka, úplně mrňavýho, schovanýho nejdřív za květináčem, kde mě nebylo vůbec vidět. Ale pak jsem si řekl, že když mě nikdo neuvidí, tak mě ani nenajde a začal jsem trochu plakat. A plakal jsem tak dlouho, až mě ta osoba, co tam pořád čmuchala, konečně našla.
Když mě uviděla, trochu jí poskočilo srdce. Prvně hrůzou, protože si myslela, že jsem nějakej poraněnej. Byla ze mě totiž vidět jenom hlava a jinak nic a vůbec jsem se nehýbal. Jenže když na mě chtěla šáhnout, tak jsem pohnul ažaž a honem jsem zase utekl za ten květináč. To panče poskočilo srdce podruhý, protože si oddychla, že jsem celej a hýbu se. No a pak chvilku koukala na ten květináč, za kterým jsem byl schovanej a v hlavě jí šrotovalo plno otázek:
Co to je za prcka? Kde se tady vzal? Co tady dělá? Proč není někde s mámou, když je tak malinkej? Co s ním bude? Mám ho vzít domů? Co když ho bude někdo hledat? A co naše kočky?
Ale to všechno bylo přešrotovaný hodně rychle, rychlejc než jak jsem to stihl namňoukat. Osoba se sklonila za květináč a i když jsem chtěl zase někam utýct, už se mi to nepovedlo a nesl jsem se v ruce někam pryč. Trochu jsem protestoval a dělal jsem na osobu hrůzostrašný zvuky jako tccccccccccccccssssssssssss a prsk a vrrrrrrr, ale ona mě hladila a říkala neboj se, prcku, já ti nic neudělám a pak už jsem byl uvnitř v nějaký místnosti.
Byl jsem hrozně udivenej, protože jsem nikdy předtím v žádným uvnitř nebyl. Tady to bylo úplně jinačí, než všude jinde. Nebyla tam tráva ani brouci, ale ani tam nebyla zima. Osoba mě dala do velký krabice, abych se v tý místnosti navždycky neztratil, do krabice mi dala malou misku s mlíčkem pro kočičky a taky větší misku s něčím divným, co vypadalo skoro jako písek. Já jsem se ale schoval do kouta a dělal jsem, že tam vůbec nejsem, protože jsem pořád nevěděl, co má ta osoba za lubem. A vždycky, když mě pohladila prstem po hlavě, tak jsem na ni zase vypustil ty hrůzostrašný zvuky jako prve a trochu mě urazilo, že se ani trochu nebála a místo toho se jen smála.
Takhle to šlo od rána až do večera a pak mě přendala do jiný krabice a nesla ven a to už jsem si myslel, že mě jde zase vyhodit tam, kde mě našla, ale kdepak, byl jsem naloženej do nějakýho vrčidla a jeli jsme pryč. Tam jsme dlouho na něco čekali a já jsem se pořád zavrtával do podložky a když jsem nikoho neviděl, tak jsem si myslel, že nikdo nevidí mě. Jenže osoba mi to furt kazila a podložku zvedala a říkala no čáu ty prťousku a neboj, to bude dobrý a tak různě se vyjadřovala a já jsem úplně zapomněl, že na ni mám hrůzostračně zvukovat a místo toho jsem se už jenom zvědavě díval.
Po dlouhým čekání jsme šli někam dovnitř a tam byl hodnej pán, co mě pořád chválil a ani mi nevadilo, že mě šacuje jako nějakýho zloděje a dívá se mi do oušek, do očiček i do dírky, aby zjistil, jestli jsem kluk nebo holka. Pak řekl, že jsem asi kluk. Jo a taky mě osoba položila na něco velkýho a smála se, že vypadám jako morče a já jsem odtud chtěl honem utýct a ten pán se taky smál, že jsem dost čilej a řekl osobě, že vážím 300 gramů. Ani nevím, co si o tom mám myslet, protože tomu vůbec nerozumím.
No a pak už jsme zase jeli pryč a znovu jsem byl v tý místnosti a v tý velký krabici, co ráno a osoba, co už je teď moje panča, mi dolila mlíčko a do jiný misky dala nějakou bezva dobrotu, co cestou koupila a já jsem se hnedka pustil do jídla jako fakticky hladovej klouček, co dostal jméno Tobiášek.
A o svém dalším osudu vám budu vyprávět zase někdy jindy. Teď se musím ze všeho hlavně vyspinkat.
2024 ©