Tak teď vám něco povím a to budete teda čubrnět. VČERA JSEM BYL ZTRACENEJ!!! Už čubrníte? To takhle přišla osoba, co už je moje panča, domů, vymazlila všechny ostatní, aby jim to nebylo líto, že jde od nich už zase pryč a pak šla honem pomazlíkovat mě. A tam právě zjistila, že jsem ztracenej.
Prvně vám ale musím napsat, jak vlastně bydlím. Dostal jsem jednu místnost, kde prej vždycky nejdřív bydlí ten, co přijde novej. Jenže každej novej měl už normální konfekční velikost, kdežto já jsem prej srandovní miniatura, která by se v tý místnosti ztratila jako nic. A tak zatím bydlím ve velký krabici. Mám tam červenou pohovku, na který odpočívám jako pašík a taky tam mám mističky s dobrotama a velkou misku záchodovou. Z tý krabice mi pak ještě osobák, co je teď můj páník, udělal průlez do škrabadlový boudičky, kdybych se chtěl schovat před světem. Na vrch týhle krabice dala moje panča mřížku, kterou si koupila na nějakej gril a kterou ještě nikdy nepoužila a pak jsem dostal ještě další kus stropu, no prostě nemohl jsem utýct. A takhle jsem si tam trávil čas, když nebyl nikdo doma. Když přišli, tak mě vytáhli ven a nechali běhat, aby mi nezakrněly pacičky.
Nojo, jenže včera právě panča přišla a chtěla mě vytáhnout a v krabici nebylo nic k vytažení. Tak panča honem zašátrala v tý nastavený schovávací boudičce a tam jsem taky nebyl. Panča si protřela oči, protože si myslela, že mě asi přehlídla. Znova zašátrala v boudičce, přezkoumala krabici, která na sobě pořád měla ten grilovací strop, dokonce se koukla i pod tu moji pohovku, ale muselo jí být jasný, že pod ni bych se ani já miniaturka nevešel. A tak panče povstaly všechny chlupy na těle a udělalo se jí mdlo, když se rozhlídla po tom milionu schovek, kde všude bych mohl být. A taky dostala strašnej vztek na páníka, který mě viděl naposled a asi mě zabezpečil halabala, jak už to páníci dělají.
Za dveřmi zatím kvílel nějakej Eliáš, kterej chtěl hrozně pomoct s hledáním, ale panča na něj vůbec nedbala a pořád jen opakovala tím nejvábivějším hlasem - Tobiášku, Tobí, Tobíku, kde jsi? Pojď sem, bude papáníčko. A přitom schválně šejkrovala lahvičkou s mlíčkem a šustila s pytlíkem s kapsičkovým masíkem. Ale nic, nikde nic. Už se jí v hlavě začínaly zjevovat ty nejhorší vidiny, jak jsem někde uskříplej a nemůžu se odtud dostat. A pak se NĚCO hejblo v polici za knížkama a to jsem byl kamarádi celej neuskříplej já. Koukal jsem se na panču těma svýma korálkovýma očičkama, jako by to byla úplně ta nejnormálnější věc, bydlet mezi knížkama. Panča byla tak ulevená, že se z toho skoro rozbrečela. Vytáhla mě ven, moc mě pomazlíkovala a já jsem jí vylezl na krk a dával jsem jí pusinky, aby už nechala mazlení a dala mi radši najíst. Tak tahle jsem byl ztracenej a zase najitej.
Panča mě pak po jídle zase vytáhla z domovní krabice a zrovna když jsem jí přelízal přes hlavu, tak řekla - hele Tobí, ty nějak smrdíš, chlape. Nemohl jsem ani uvěřit, jak byla drzá. A to nebylo všechno, normálně mě obrátila vzhůru nohama a uviděla, že mám pod ocáskem nějaký slepený chloupky a v nich bylo schovaný malý hovinko. Nechápu, proč mi to panča neolízala, tak jako by to olízala moje opravdová mamka. Ale tahle ne, tahle řekla no fuj a zkoušela to otřít nějakým mokrým něčím. A to se mi nelíbilo a tak jsem kvičel, až toho panča nechala a řekla, že mi to bude muset asi ušmiknout. Ale když na to mělo přijít a páník mě držel, tak jsem se stejně tak mrskal, že si na to panča netroufla, aby mě nepřestřihla celýho. Třeba mi to upadne samo, ne?
Jo a taky mě vzala na chvilku ven, abych si prej trochu užil sluníčka. Jasně, že mě nepustila z ruky, ale mně se to stejně vůbec nelíbilo a honem jsem chtěl zpátky domů, klidně i do tý svojí krabice, ale hlavně pryč od toho velkýho venku. Panča řekla, že jsem truhlík a šli jsme domů.
A zítra se prej budu stěhovat do jinýho velkýho, tak snad se mi to bude líbit. Ale o tom vám zase napíšu až pak. Teď už mi kručí v bříšku, tak mě nezdržujte.
Hladovej Tobiášek
Pusinkování panči
Jsme venku