TAK BACHA, UŽ JSEM ODSMRADĚNEJ A NEBYDLÍM V KRABICI!!
Dneska přijela moje nová osoba panča domů a začaly z ní padat věci. Jeden pelíšek, druhej pelíšek, nějaký ručníky, nůžky, taky nějaký gumový ruce, chrastivej míček, mističky, nějaký papací věci, větší miska hovínková a čurací.... no já na to koukal, jak kdybych se právě narodil. Ze samý radosti nad takovým parádním překvapením jsem se hned začal šplhat po panče nahoru. Ta mě prvně pochovala, překulila si mě na zádíčka, ale to ani nemusela, protože jsem se k tomu stejně zrovna chystal, vymazlila mi bříško, až jsem se z toho začal natahovat jak žvejkačka a dávala mi jednoho mlaskoně za druhým. Pak do toho přišel páník, tak si mě zase vzal do parády on a panča si zatím na svoje ruce navlíkla tamty gumový ruce. S nima popadla nůžky, řekla páníkovi pořádně ho drž a začala na mě provádět násilí. Teda ono to nebolelo, ale ani tak se mi to vůbec nelíbilo a tam jsem kníkal a kníkal a kníkal a panča povídala - Tobí, musíme to hovínko ustřihnout, smrdíš jak tchoř. A tak mě to hovínko pomalu opouštělo, i když se muselo ještě párkrát udělat cvak těma nůžkama. Ale nakonec panča držela vítězoslavně toho hovňouse v ruce a měla z toho radost, jako kdyby držela hroudu zlata. Řekla mi, no to je dost, smráďátko, otřela mi prdýlku a všechno kolem ní mokrým ubrouskem a pak mě ještě posadila do vaničky s vodou, trochu mi tam ty moje spodní partie vymáchala a řekla mi - no podívej Tobí, jak je ta voda špinavá. A fakt byla, to zase nebudu kecat, že ne. Potom vzala jeden z těch nových pěkných ručníčků a celýho mě vyfrotýrkovala a já jsem u toho pořád ještě trochu pištěl, ale už jen tak z principu, aby se neřeklo, že jsem zapomněl mluvit a pak už jsem byl úplně čistej nesmradivej Tobiášek. Tak se mi ulevilo, že už pod ocáskem nemusím tahat to těžký hovínko, že jsem začal běhat a skákat a hrát si s míčkem anebo jsem se zase vyšplhal k panče nahoru, aby mě hladila. Protože to mě moc baví.
No a teďka něco k mýmu bydlení. Normálka jsem dostal 2 + 0 a už si můžu běhat, jak chci a vůbec nepotřebuju žádnou krabici, která mě fakt nebavila. Jednu místnost mám na den a druhou na noc, aby mi v tý denní nebyla zima. Denní místnost je veliká a vedou z ní jedny dveře ven a druhý dveře dovnitř a přes oboje dveře se můžu dívat, co za nima je. Za těma, co jdou ven, jsou někdy nějaký udivený kočičí kousky, ani je neumím všechny spočítat a za těma uvnitř skoro pořád sedí nějakej velkej kocourovej kluk, kterej mě pozoruje a z očí mu šlehají blesky. Panča říkala, že je to Olinek. Tak ten Olinek mě asi nemá rád, protože mi pořád ukazuje zuby a syčí na mě zlý slovíčka. Ale já se ho nebojím, protože je za těma dveřma.
Když přijde večer, tak panča s páníkem odnesou všechny moje pelíšky a mističky do noční místnosti a pak odnesou i mě. Tam je to taky velký a jsou tam všelijaký poličky, který můžu prozkoumat, ale hlavní je, že se tam nemám kde ztratit. Panča tam se mnou vždycky dlouho zůstává a hraje si se mnou, abych nebyl smutnej a potom už musí jít, tak mi dá pusu a řekne dobrou noc, Tobiášku a zhasne světlo a já pak spinkám až do rána, abych se mohl zase přestěhovat do svojí denní místnosti.
Tak takový to doma mám.
Poroučí se Tobiášek
Olinek z jedný i z druhý strany
2024 ©