Vendelínku náš, jak mám začít? Bude tak strašně těžké psát o tobě a vzpomínat na tebe v minulém čase. Vím, že bez přestávek to nezvládnu a už teď mě z toho bolí srdce, ale udělat to musím. Musím se s tebou naposled a definitivně rozloučit, stejně jako jsem to musela udělat s ostatními kočičími kamarády, kteří tu byli před tebou a už se vydali na poslední cestu za duhový most.
Tvůj příběh je jedinečný, stejně, jako jsi byl ty sám. Přišel jsi k nám tak, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě - přidat se k náhodné kolemjdoucí, která na tebe promluvila a pohladila tě po hlavičce a jít s ní ihned domů. Přesně tak jsi to udělal a od té chvíle jsi byl náš. Samozřejmě jsi nám neprozradil, kdy ses narodil, ale protože ses k nám nastěhoval 20.10. 2010 a doktor ti odhadl 2 - 4 roky, dostal jsi datum narození 20.10. 2008.
Od začátku jsme věděli, že jsi jiný než ostatní. Ničeho a nikoho ses nebál. Zatímco ostatní před návštěvami utíkali do schovky, ty sis přišel pro pohlazení a pro pochvalu. Když k nám přišel opravář, vlezl jsi mu nejen do tašky, ale i na záda. Byla to pro nás všechny úplně nová zkušenost. Když jsi u nás byl asi měsíc, měli jsme trochu nahnáno. Jedna známá, co bydlí kousek od nás, se mi zmínila, že se jim ztratil kocour. Přesně v té době, co jsi se mnou odešel k nám. Byl černý a chlupatý. Tak jako ty. Strašně ve mně hrklo. Chvilku jsem bojovala sama se sebou, ale pak jsem si představila, jak by bylo mně, kdyby ses mi ztratil a někdo mi tě našel. A tak jsem řekla, že ten jejich ztracený kocourek je možná u nás. Šla se mnou se na tebe podívat a tys byl Vendelínku tak chytrý, žes dělal, jako že ji neznáš. Hrál sis s páníkem a ona řekla - hmmm, já myslím, že kdyby to byl náš Mikeš, šel by za mnou a ne za nějakým chlapem... A kdoví, možná její rozhodování, jestli jsi to ty nebo ne, jí ulehčila i informace, že za ten měsíc jsme tě stihli vykastrovat a třeba se bála, že po ní budeme chtít nějakej peníz. A tak odešla pryč a tys nám Vendelínku zůstal. A bylo to úplně to nejlepší, co se mohlo stát. Protože si myslím, že tam, kde jsi byl, bys stejně dlouho nevydržel. Možná bys skončil v jiné rodině, možná by tě potkalo něco zlého. Zkrátka a dobře, moc jsme si oddechli, že jsi už napořád náš. Krásný, nebojácný Vendelínek, který tak strašně potřeboval hlazení, mazlení a kontakt s lidmi. Ne pobyt ve sklepě, který jsi prý měl u těch prvních lidí.
Naše tehdejší kočičí parta z tvé přítomnosti moc nadšená nebyla. Do té doby všichni nováčci, kteří přicházeli, byli malí, v podstatě ještě koťata, nad kterýma se dalo povyšovat. A najednou kde se vzal tu se vzal, objevil se obrovský dospělý chlupáč, který k těm starousedlíkům neměl ani špetku respektu. A tak jsi byl dlouho za naší nepřítomnosti oddělený od ostatních a až po nějakém čase se k tobě přidal Kubík, který tě jako první vzal za kámoše. Holky, Emička s Mášou, si z tebe hlavu nedělaly a Fanda tě ignoroval. Ale běda, jak jsi spatřil Frodíka, to bylo vrčení, syčení a nadávání z obou stran. Vy dva jste si nesedli hodně dlouho a tehdy vznikla tvoje přezdívka Kraken. Přesně tak to totiž vypadalo - pronesli jsme větu "vypusťte Krakena" a ty ses ze dveří vyřítil jako divoká, chlupatá koule, lačná nového dobrodružství při prohánění Froda. Jenže po dvou letech přišel zlom...
V září 2012 k nám do domácnosti přibyla malinká, něžná holčička. S bolavým ocáskem, ale velikýma očičkama a zvědavým čumáčkem a s odvahou, jaká koťátkům nechybí. Dostala jméno Jolanka Půlocásková. Asi týden byla zavřená v pokojíku, kde jsi začínal i ty. Věděl jsi, že se tam někdo schovává a já jsem měla trochu strach, jak to dopadne. Jestli tu malou holčičku jedním mávnutím packy nesrazíš k zemi. Když jsme Jolanku poprvé pouštěli z pokojíku ven, byla jsem proto připravená rychle zasáhnout. Ale stal se zázrak zvaný LÁSKA. Ta malinká Jolanka vyběhla z pokoje, zamířila si to rovnou k tobě a než ses vůbec stihl pohnout, dala ti sladkou kočičí pusu. A z divokého Krakena se stal zamilovaný zkrocený Vendelín. Od té doby jste byli pořád spolu. Nacpaní v jednom pelíšku, vzájemně se opečovávající, kde byl jeden, tam byla druhá. Společně jste se léčili, když jste oba měli zánět v očičkách, spolu jste snášeli dobré i zlé. A i to možná pomohlo k tomu, že postupně jste k sobě našli vztah i s Frodíkem a tys konečně mohl být už pořád se všemi, aniž bysme museli očekávat nějaké krveprolití.
Jak čas ubíhal a byli jste všichni pohromadě, na lásku s Jolankou už nezbývalo tolik prostoru, ale pořád jste si byli hodně blízcí. Až do samého konce. Ten nastal v pátek 29.11. 2019. Devět let a 39 dní od tvého příchodu k nám.
Poslední rok pro tebe nebyl dobrý. Začalo to škaredým nádorem na pacičce, který naštěstí nebyl zhoubný. Operaci jsi zvládl skvěle a my se radovali, že už máme zase Vendelínka zdravého jako řípa. Jenže pak přišla cukrovka. Každodenní ranní a večerní píchání inzulínu ti vůbec nevadilo, dokonce jsi statečně snášel i naše občasné bodání jehlou do ouška, abysme mohli odebrat krev a zjistit, jak ta tvoje cukrovka na inzulín reaguje. Moc se to nelepšilo, čísla byla pořád vysoká, ale přesto na tobě nebylo nic vidět. Byl jsi pořád veselý, společenský, mazlivý kocourek, který by nám odpustil úplně všechno. Jenže pak jedno ráno bylo jako z hororu, všude krev a kudy jsi chodil, zůstávaly za tebou krvavé loužičky. Byl to naštěstí "jenom" zánět, ale musel jsi brát antibiotika. Nějakou dobu poté jsi měl další zánět, tentokrát na tvářičce, kde se ti udělala boule a opět, jako ten nejstatečnější tvor na světě, jsi zvládl rozříznutí boule, aby hnis mohl ven. A s tím přišla další dávka ATB. Největší zlom ale nastal, když ti opět narostl stejný nádor na pacičce. Bylo nám řečeno, že pokud tě nebude zlobit, necháme ho tam radši být, než abys znovu podstupoval operaci, která by mohla být v případě cukrovky komplikací. Jenže ten neřád narostl do takových rozměrů, že už ti praskal a občas krvácel a tak musel ven. I to jsi zvládl na jedničku. Ale měsíc poté ses najednou začal den ze dne zhoršovat. Opět jsme museli k doktorovi a tentokrát to dopadlo špatně. Rozbor krve ukázal, že ti selhávají ledviny. Nevydržely ten velký nápor zákroků a prášků, které jsi musel dostávat.
Poslední tři dny jsi strávil pod postelí. Ale nespal jsi a to bylo pro nás o to bolestivější. Vidět tě, jak ležíš, ale neodpočineš si. Večer byl vždycky tvůj oblíbený čas, protože se dávala konzervička. Pokaždé jsi přiběhl jako první, očička samou radostí ještě vykulenější než normálně. Ty poslední tři dny ne. Sice jsi přišel, ale vrávoral jsi tak, až jsem se bála, že ani nedojdeš. Jednou sis trochu vzal, ale bylo to jediné jídlo za ty tři dny. Bylo tak strašně devastující vidět našeho bývalého Krakena, zlatíčko Vendelínka, jak se mění ve svůj vlastní stín. V pátek večer jsem ještě zkusila nabídnout ti večeři, tvoji oblíbenou. Nevzal sis nic, po pár krocích jsi zase málem spadl a okamžitě ses vrátil pod postel. Očička už ti nesvítily tak, jako jindy, zavíraly se ti únavou a když jsem tě hladila, cítila jsem každou kost v těle. Věděla jsem, že teď už tvoje ani naše trápení nemůžeme dál natahovat. Že pro tebe už tohle není život. Že je to jenom čekání na konec. Na to, až si konečně odpočineš a vydechneš. A bylo to to jediné, s čím jsme ti my mohli pomoct. Jak bysme to mohli neudělat... Bolí to strašně. Ale věděl jsi, žes byl milovaný a těch devět let s tebou nám už nikdy nikdo nevezme. Do hrobečku jsem ti přidala myšku, kterou jsem pro tebe koupila na Vánoce. Těch už ses nedočkal, aspoň ne těch pozemských. Tak ať ti dělá radost tam za duhou.