ZÁBAVAAAAAA...
Kočky a kocouři, já se bavím a to né už jenom s Joloušem. Ono jako mezi náma, čeho je moc, toho je příliš a Jolča to někdy už tak přehání s tou svojí péčí, že vypadám, jako bych vylezl rovnou z pomádovacího salónu. Jestli teda něco takovýho existuje. No vážně, ten její jazyk mi umí tak vytvarovat moji hustou hřívu, že dikobraz s opravdickýma jehlama je proti mě slabý čajíček. Panča se mi pak pokaždý chechtá, jako bych byl nějakej vtip a když mě pohladí po hlavě, tak hned mrská rukou, aby si z ní setřásla jakože sliny a ječí "no Vendo, z tebe je hotovej slimejš!"... Tak řekněte sami, mám já tohle zapotřebí, aby si ze mě takhle utahovala?
Proto jsem byl fakt hrozně rád, když se objevila ta naše nová zábava. No, ona se neobjevila sama, vynalezl jsem ji já a k tomu se hrdě hlásím. Jednou se totiž stalo, že panča šla dolů tak nějak zamyšlená a zapomněla strčit do otevřený škvíry prvně nohu, abych jí nefrnknul. No a já jsem toho využil a hned jsem jí frnknul. Frnknul jsem tak rychle, že než si vůbec stačila uvědomit, co se stalo, už jsem byl dávno utábořený na balkoně, kde v tu chvíli byli oba kluci, Kuba aj Frodo. Což o to, s Kubou jsme jeden čas byli kámoši a dokonce jsme spolu bydleli, to než se přistěhovala Půlocásková. Ale s Frodem jsme si nikdy žádné soudružské vztahy nevypěstovali a kdykoliv jsme se náhodou potkali, zasyčeli jsme na sebe tu nejhorší kocouří urážku, co jsme honem ve slovníku našli. Ale teď nic. Podívali jsme se na sebe, Frodo si sice pohrdavě odfrkl, ale to bylo všechno. Panča přilítla v domnění, že bude muset separovat černo-bílomourovatou kouli, ale nic takovýho se nedělo. Kuba se líně protahoval na šplhadle a dokončoval drápkovou manikuru a Frodo si mě znuděně prohlížel, jako by Vendelín na balkoně byla ta nejnormálnější věc na světě. A tak se panča po prvotním šoku uklidnila a zeptala se - "no kluci, vy se mi tady nervete?" Přitom to mohla přece jasně vidět, že se nerveme.
A tak se z toho mýho náhodnýho útěku stala tradice a jakmile panča dorazí domů, otevřou se všechny dveře a nastává stěhování kočičích jednotek. My s Jolankou si to všechno prohlížíme nahoře, já teda moc ne, protože mě zajímá hlavně balkon a tak se nezdržuju ostatními místnostmi, no a Frodo a Kuba zase letí dolů a očmuchávají všechny místečka, kde jsme se předtím s Jolankou vyskytovali. Panča tuhle chytla Froda s ocáskem nahoru, zrovna když se chystal jedno z těch místeček podepsat, jako že teď už je i jeho a hned mu vynadala, že tohle teda jako ne a Frodo musel odpřisáhnout, že autogramy si nechá jen pro kočičí vetřelce venku na zahradě.
Na balkoně je to bezva, nejvíc mě baví pozorovat lidi dole. Tuhle se na mě jedna podívala nahoru a zavolala - "jé, co tady tenhle dělá, ten sem přece nechodí". Urazil jsem se, protože já nejsem žádnej TENHLE a kdo sem chodí nebo nechodí, to jí snad může být jedno, né??? Až ji uvidím vedle v tý kytkový místnosti, tak na ni asi zasyčím, jak se jmenuju, aby si to už zapamatovala.
Ale aspoň řekla tenhle. To včera u nás byl na návštěvě nějakej chlápek a zrovna potřeboval spravit něco na balkoně. Musela se kvůli tomu sundat protiútěková mříž a panča mu říkala, že tam musí hlídat, abych nevzal roha. No a ten chlapík se na mě podíval, zrovna když jsem ležel rozvalenej na lavici a rozesmál se: "Cože? Tahle? (JO! Vážně řekl TAHLE!). Vždyť ta by se sem ani nevyškrábala!" V tu chvíli jsem měl chuť vyškrábat mu oči, měl vážně štěstí, že se mi zrovna dobře leželo. Protože já nejsem žádná padavka a tuhle se mi povedlo vyšplhat se až nahoru pod balkonovou střechu. A to pak měla panča strach, že se zřítím a zlomím si pacinu a tak mi chtěla pomoct dolů, ale já jsem to zvládl sám elegantním sestupem po mříži. Takže bych si pro příště vyprosil takový netaktní poznámky.
Jinak tahle zábava má i další bezva atributy. Tak třeba misky s granulema. Ty vždycky otestuju a přijde mi, že jsou nějaký lepší než ty naše. A to panča přísahá, že je máme všichni stejný. Jenže věřte ženský, já si prostě myslím, že jsem šizenej a tak se radši naláduju nahoře tím lepším. Kuba s Frodem si zase myslí, že lepší jídlo je tam u nás dole, takže nám pro jistotu taky všechno vyluxujou.
No a nakonec přichází čas, kdy se všechno vrací do svých kolejí. Někdy jdu zpátky dolů dobrovolně a někdy mě musí panča chytit a nese mě dolů jako tuleně a já dokonce jako tuleň i pískám, ale jak mě položí na zem, tak jsem rád, že jsem zase už ve svým, to víte, všude dobře, doma nejlíp.
A tímto se s vámi pro dnešek loučí váš rozdováděný Vendelín