No sláva vlasti, kamarádi! Včera ráno mi panča NAPOSLED strčila svoje drzý prsty mezi zubiska a páník mi do mojí zmítající se tlamky NAPOSLED vrazil nějakou nechutnou hrůzu. A jsem zase zdravej Vendelín. Projevuje se to tak, že když mi panča ukáže takovou dlouhou tkaničku, tak sebou okamžitě mrsknu na záda, zmítám sebou ze strany na stranu v zuřivý touze chytit onen provaz a přitom chrochtám jako nějakej pašík. Netrvá to ale ani pár sekund, protože se z odněkud okamžitě přiřítí malej přízrak zvanej Jolanka a mám po legraci. Ale neva, jsem přece džentlmen a tak se provázku vzdám. Bez boje to ale není a už se s Jolčou válíme v jedný chlupatý kouli. Z ní jsou vidět jen konce zadních pacek a dírka pod bezocáskem.
Panča nás nechává být, ať se vyškádlíme, ale pak někdo začne kvičet (prej neví furt kdo, nedá se to poznat - šmarjá, to spadla na hlavu? Snad si nemyslí, že kvičím já??) a tak nás rozežene. Mám z tý naší lásky trochu natrhlý ucho, ono už teda natrhlý bylo, ale teď je natrhlý ještě o něco víc. Vidět to Fanda, tak už se mi vysměje, že jsem pěkně trhlej. A tak kolem něho radši chodím bokem, trhlým uchem dozadu, na posměváčky nejsem zvědavej.
No ale ucho sem, ucho tam, hlavně že už netabletím. Oči mám jak dvě pětikačky a hned jdu říct panče, ať mi sem laskavě přidá fotku jako důkaz.
Váš uzdravenej Vendelín