Kamarádi, dám vám hádanku: já to mám a Jolanka ne. Co je to??
Tak helejte se, jestli se teď jako usmíváte pod vousama a myslíte si něco úplně divnýho, tak to vás hned vyvedu z omylu. Je to OCÁSEK! No a teď proč to píšu. Dneska jsem totiž na vlastní chlupy pochopil, jakou má ten náš ocásek vlastně funkci. Když se na mě podíváte, tak vám musí být podle stavu kožíšku hned jasný, že můj ocásek je přímo výstavní. Není takovej nudně hubenej, jakej má Frodo nebo Kuba a už vůbec ne takovej, jakej má majitelka štětky Jolanka, původním příjmením Půlocásková, současným Bezocásková. Ten můj je dlouhej a chlupatej a větší, než kdyby se dalo dohromady deset veverek a svázaly si ty svoje oháňky. No a s tímhle ocáskem se už dají dělat různý kousky, to je vám snad taky jasný. Tak třeba smetat věci ze stolu, ovívat panče čumák, vyhazovat granule z misek, lechtat Jolanku, ale taky utírat prach z polic, smetat pavučiny a tak dále. No a na úplně novej trik jsem přišel právě dneska.
Panča s páníkem si udělali do hrníčku nějakou pitnou dobrotu, který se říká nevím proč capucíno. Neptejte se mě, co to je, nikdy mi to nebylo nabídnuto. Ale nejsem hamižník ani žebrák a taky mám svoji hrdost, takže mi to bylo celkem šumafuk. Jenže dneska to nějak moc hezky vonělo a ze všeho nejvíc se mi líbila taková pěnová čepice, co na tom hrníčku seděla. Počkal jsem, až se s tím hrnkem panča usalaší na sedačce, honem jsem jí skočil na klín a tam jsem začal předvádět svůj nejlepší repertoár. Otírání čumáčku o čumáček, duci duci na čelo, olíznutí obličeje, kulení očí nebo slastný chrochtání, no prostě snažil jsem se zanechat ten nejúžasnější dojem. A za to jsem očekával pozvání na drink, něco jako - no Vendelínku, ty seš ale mazlivej, pojď si honem ochutnat moje capucínko. Skoro jsem se trefil, jen pár slovíček se vyměnilo, takže finální podoba zněla - Vendelínku, ty seš ale mazel, fuj, Vendo, jdi někam, vždyť mám plnou hubu chlupů, sakra Venouši, nestrkej mi sem ten zadek! Jen o capucínu nepadlo ani písmenko! A tak jsem se nafrčel a šel jsem pryč. No a v tom přišel na řadu ten můj bezvadnej ocásek. Jak jsem s ním pyšně po panče šlehnul, tak ocásek padl rovnou do tý pěny, smetl ji z hrnku panče na triko, na obličeji jí to vytvořilo srandovního klauna a zbytek jsem si vítězoslavně odnesl na ocásku pryč. Panča se zmohla jen na cosi jako - šmarjá, Vendeláči jeden chlupatej, vocas máš jak koště, tak s ním běž laskavě zametat jinam! No ale málo platný, ocásek byl už pokřtěnej, já jsem si poprvně ochutnal člověčí divnej nápoj a vím, že příště o něj stát vůbec nebudu, tohle ať si panča klidně nechá a mně ať radši dá pořádně najíst.
Na závěr bych dodal asi tolik. Došlo mi až dneska, o co malá Půlocásková díky absenci ocásku vlastně přichází a bylo mi jí trochu líto, že tohle se jí prostě nikdá nepovede. Ale zase na téhle mojí malé epizodě nakonec taky vydělala, protože jako správná manželka mi ocásek očistila tak, jak to jen ona umí a tak myslím, že i k ní se dostalo pár kapiček toho údajně výbornýho člověčího zázraku.
Váš capucínově vzdělaný Vendelín