Motto:
Kočky, až se budete chtít vetřít k někomu do baráku, prostě tam jděte a dělejte jakoby nic. Funguje to!
To se mi ale povedl kousek. Viděl jsem nějakou osobu, jak jde po úplně stejným chodníku, po kterým jsem šel já. Venku už byla tma a zima, tak jsem si řekl, hele, co kdybych předstíral, že k tej osobě odjakživa patřím? Pak by mě přece vzala sebou domů do teplíčka, dala mi najíst a postarala se o mě. A vono jo! Fakticky to tak dopadlo. Ona mě teda prvně sama pohladila a zeptala se, kocourku, čípak seš, a tak jsem dělal, že jsem její a ona mě přece nemohla vyhodit, když jsem byl její. Akorát se mi vážně nelíbilo, že mě hned ten večer sbalila do tašky a odvezla k doktorovi a ten se mnou dělal takový kousky, že se mi ještě teď ježí ocásek. Ale řekl, že jsem prej zdravej (to se mohl zeptat rovnou), jen v uších mám nějaký brebery, ale na ty mi kápl cosi na zádíčka. Jsou mi prej asi dva roky a že se tak událo památného dne 20. října 2010, tak jsem dostal datum narození 20. 10. 2008. No a nesmím k ostatním kočičím kamarádům celý tři dny, než se ty brebery ztratí. A tak mám pokojík sám pro sebe a moc se mi v něm líbí. Jsem zvědavej, jak mě přivítají ti noví kamarádi. Prej je jich tady už hodně, já jsem číslo 6. Možná to chvilku potrvá, než si všechno vysvětlíme, ale určo se mi tady bude líbit. Panča umí pěkně chovat a drbat mě po bříšku. Jo a jmenuju se Vendelín, protože tohle jméno bylo zrovna napsáno v člověčím kalendáři a panče se to pro mě zalíbilo.
Váš vetřelej a světem protřelej Vendelín
P.S. Tohle byla moje provizorní postýlka první noc
2024 ©