7. října 2018

Je neděle, jsem tady třetí den a líbí se mi tady. Panča s páníkem jsou na mě hodný a dneska mě ani nevzali k žádnýmu mučitelovi. Místo toho mi panča otevřela dveře od toho mýho pokojíku a pustila mě k sobě do kuchyně, abych prej měl nějakou společnost, až bude vařit. Páni, to bylo vzrůšo, vůbec jsem nevěděl, co mám dělat dřív, abych nic nezmeškal. Panča by prej přísahala, že jsem se najednou hrozně rozmnožil a byl jsem všude. Tak schválně, jestli si vzpomenu, kde všude to bylo:

• U panči za nohama, takže prej nemohla udělat krok, aby mě nezašlápla.

• Na lince, když tam něco krájela.

• V dřezu, když tam oplachovala nůž.

• V myčce, když ji otevřela, aby tam dala talíř.

• Ve skříňce, když vytahovala pánev.

• V troubě, když z ní vytahovala plech.

• Na stole, když si tam odkládala nějaký věci.

• Na židli, když si na ni chtěla vysíleně sednout.

• Na okně, když chtěla zalít kytky.

• U dveří, když chtěla na chvilku nenápadně odejít.

• V šufleti, když si chtěla vzít lžičku.

• V pánvičce, když do ní něco hodila.

• Šplhajícího po nohách, když se mi zdálo, že zezdola není nic vidět.

• V ledničce, když z ní brala hořčici.

• Na zemi, když jí hořčice spadla.

No prostě to bylo najednou tolik Eliášů, že bych je ani sám na všech pacičkách nespočítal. Nakonec to panču přestalo bavit, tolik koťátek naráz a tak mě chytila a dost nešetrně odhodila za dveře mýho prvního pokojíku. Jenže já jsem tam tak bulel a prosil a sliboval, že už budu hodnej, že mě zase za chvilku pustila a honem zavolala páníka, aby mě šel zabavovat a pak už to šlo všechno dobře.

Taky mě pak na chvilku vzala v náručí ven, kde byli právě ti ostatňáci. Ti na mě koukali, jako bych byl z jinýho světa nebo co. Já jsem ani nedutal a jen jsem si všechny pozorně prohlížel, když mi je panča představovala.

Ukázala mi prvně takovýho velikánskýho chlupatýho černýho kluka a řekla - tak tohle je Vendelínek, víš? Ten je moc hodnej, i když je velikej. A Vendelínek se na mě podíval a viděl jsem, co si myslí. Myslel si - hele, zrzek. A to bylo všechno. Pak mi ukázala jinýho černýho, taky velkýho, akorát chlupy neměl tak dlouhý jako ten Vendelín. A řekla - no a tohle je Kubíček, to je takovej náš malej jezevec, viď, Kubí? A ten jezevec Kubík se na mě pozorně podíval a zasyčel na mě koukej zmizet, kreaturo! Další byl na řadě šedivej kluk. Pořád mě z dálky pozoroval a nic neříkal. Ale když mě panča přinesla úplně nablízko, tak zasyčel podobně jako Kuba a ještě vycenil zuby a zdálo se mi, že řekl něco jako tak to si zkus, zabydlet se tady a zahryznu tě!! Ale vím, že to tak nemyslel, protože panča mu řekla, ale Olí, prosím tě, co to je, tohleto? Vždyť ty seš přece hodnej chlapeček, viď? A tak jsem se dozvěděl, že vrahoun se jmenuje Olí a je vlastně moc hodnej chlapeček. A poslední na řadě byla holka, taková divná, pořád jsem nevěděl, co mi na ní chybí a už vím, ocásek. Ta na mě vykulila oči, až z ní nebylo vidět vůbec nic jinýho, potom sklopila ouška, že to vypadalo, jako by kromě ocásku neměla ani ty ouška a utekla pryč. Panča na ni volala - Jolanko, ty seš teda prdluše jedna. A tak už asi vím, kdo všechno tady bydlí a jak vypadají a jak se jmenujou (akorát mi není jasný, jestli ta divná holka je Jolanka nebo Prdluše) a že jsou všichni hrozně rádi, že jsem tady. A to je dobře, protože kdo by taky neměl rád takovýho Eliáška, jako jsem já, že jo?

Eliáš