No sláva, tak jsem se konečně, ale jako fakt KONEČNĚ dočkal, panča mi nalistovala čistou stránku a já se vám můžu tak trochu rozpovídat o tom, co je novýho, jak se mám, jestli jsem pořád stejně pěknej, kolik toho sním a jestli chodím pravidelně kakat. Ale nene, to poslední si nechám pro sebe, to je soukromá záležitost a stejnak my princové ani nekakáme, protože se to k nám nehodí.
Čím bych teď tak začal... Tady na obrázku vidíte, že jsem úplně kouzelnej kluk a umím se nacpat do malý krabice. Schválně jsem počkal, až to panča stihne cvaknout, abych na to měl nějakou památku. O svý vášni pro krabice jsem myslím vyprávěl už minule, ale to neva, ono mě to pořád baví. Jednou jsem se chtěl projet po zemi v krabici od čaje, která zrovna spadla na zem, ale tam se mi vešla jenom pacička a pak se to celý polámalo, takže se vlastně vůbec nepočítá, že se mi to nepovedlo. Ale zato mě nedávno potěšil páník, kterej přinesl z obchodu takovýho malýho hučivýho chobotňáka, co se ho kočky většinou bojí. Třeba prdlá holka Jolanka, to vám je případ - tý stačí se jen podívat na krabici od chobotnice a už zdrhá, že bych ji ani já, běhavej mistr světa, nechytil. Jenže já nejsem žádná prdlá holka a chobotnice se nebojím, ani když s ní páník jezdí kolem mě a někdy mi s ní i pohladí kožíšek. Takže mě takovej nákup vyloženě potěšil a hned jsem musel tu novou krabici ozkoušet, jestli se v ní bude dobře bydlet. A bydlí!
Panča tvrdí, že se v ní tvářím, jako bych měl odpovědnost za celou planetu, ale to kecá, já mám odpovědnost jenom za tuhle krabici, aby mi ji nezabavil třeba Eliáš, kterej se chobotnice taky nebojí. Eliáš je teď jinej. Dřív, když jsem si na něj lehl, tak z něj nebylo skoro nic vidět. Když si na něj lehnu teď, tak je furt vidět celej Eliáš. Kamarádi, on je už větší než já!!! Jako mně to neva, že jo, ale přece jen se nám zápasilo líp, když byl škvrňatej. Naštěstí je mu jasný, že já jsem starší a tak mě musí pořád poslouchat, ale dá to někdy práci, aby si to pořádně zapamatoval. Když si to po našem vyříkáváme, tak panča všeho nechá a kouká se na nás jako na nějakej sport, akorát že se nemůže rozhodnout, komu bude fandit. A tak se jenom hloupě směje a nakonec nás oba pochválí a pohladí, ale já jsem někdy trochu uraženej, že nefandila mně, tak jí odmňouknu tajnou nadávku. A hned se mi uleví. Panča mi pak řekne, ty můj malej hysterko jeden a jsme spokojený oba. Eliáš je spokojenej pořád. Ani mu nevadí, když prohraje nebo když mu panča furt strká hlavu do kožichu. Má tolik chlupů, že prej mu je jedno, když mu s pančou nějaký odletí.
Někdy se spolu trochu pohádáme a pak jdeme bydlet každej do svýho bytu, ale stejně to dlouho nevydržíme a fackujeme se i seshora dolů a panča říká, že jsme fakt děsný prdlouši, ale nám to neva, protože stejně nevíme, co to je. Nakonec se většinou sestěhujeme do jednoho bytu, protože jsme prostě kámoši v dobrým i ve zlým.
Taky se musím pochlubit, že jsem založil spolek Pan Olinek, práce všeho druhu a jsem si sám sobě šéfem, zaměstnavatelem a zaměstnancem. Jako že jsem všeobecně zručnej, to vím už dlouho, však jsem o spoustě věcí už dřív psal a tak se nebudu znova chlubit. Ale teď jsem objevil novou činnost a ta mě chytla nejvíc ze všech. Akorát je k tomu potřeba být venku v pergole a mít k tomu lezoucí dřevo, kterýmu se říká ŠTAFLE. Ty štafle si u panči nechal nějakej pán, kterej tam něco spravoval a dlouho je asi nepotřeboval, protože tam stály pořád a pořád. A tak jsem si řekl, hernajs, Olouš, co kdybys vyzkoušel, jak se po nich leze a když už budeš tam nahoře, zkontroluj ty okapy, víš, že z jednoho místa ti kapalo na hlavu. A jak jsem pomyslel, tak jsem udělal. Panča naštěstí měla mobilovou hračku u sebe a tak vám teď může dát důkaz, že vůbec nekecám a že jsem si ty okapy fakt důkladně prohlídl. A měl jsem pravdu, BYLA TAM DÍRA. Už jsem ji ale nestihl spravit, protože štafle mi někdo ukradl. Asi ten pán. To je škoda, protože co teď s načatou firmou.
Takže takhle jsem já pracovitej. Práce mě baví, kor když je za mnou vidět nějaký výsledek. Ale odpočinku se taky nezříkám a když o tom tak přemýšlím, ten mě baví možná ještě o něco víc. Odpočívat se dá v podstatě všude. Tak třeba v tý krabici, jak už jsem vám ukázal, tam jsem jednou prospal celý odpoledne, až si panča myslela, že jsem ztracenej. Anebo se dobře odpočívá v košíku na prádlo. Někdy je ten košík plnej, tak si to prádlo vyházím a lehnu si tam já, přece mě v odpočinku nesmějí omezovat nějaký divný hadry. Panča mě jednou v tom košíku vyfotila schválně zblízka, aby to vypadalo, že jsem za mřížema jako v nějakým kočičím vězení, ale takovou věc by jí stejně nikdy nikdo neuvěřil. Já a vězení...
Když není košík nikde k nalezení, nepohrdnu ani postelí, protože, co si budeme povídat, košík jako fakt super, ale zase nohy v něm moc nenatáhnete. To na posteli se to jinak protahuje. Akorát pak zase vrčí panča, že si nemůže natáhnout nohy ona, ale to mě netrápí. Ať si vleze pro mě za mě třeba do košíku, ne?
Taky vám musím povědět, jak jsem jel s páníkama na výlet. Teda ne já, ale moje pacičky. Teda ne moje pacičky, ale jejich otisky. To ti dva takhle vyjeli a najednou panča kouká, že na skle vidí kočičí pacičky. A hned věděla, že jsou moje, protože jsme předtím byli na procházce na zahradě a já jsem na to sklo skočil a takhle se tam parádně obtiskl. Panča z toho měla děsnou bžundu, když to viděla na skle a zkoušela to různě vyfotit, ale pacičky byly jako začarovaný a vůbec nebyly na tom obrázku vidět. Až teprve když zastavili, tak si musel páník jít stoupnout před sklo a teprve potom se moje bezvadňácky pacičky objevily v celý kráse. To čubrníte, co?
A víte co? Já už dneska skončím. Eliáš si to svoje vytahování taky rozdělil na dva díly, tak proč bych já musel všechno vymňoukat naráz. Už teď mě z toho povídání bolí celej čumáček a to jsem si dneska ještě ani pořádně nezakvičel.
Tak se mějte kočičácky a běžte se jako já s někým poprat, je to fakt legrace.
Zdraví vás zápasník Olinek (t.č. unavený z boje s děsně smradlavým polštářkem)
2024 ©