5. dubna 2019

Nazdárek kamarádi, víte o tom, že jsem dostal vyznamenání? Vůbec nevím, co to je a jak to vypadá nebo k čemu to slouží, ale jistý je, že jsem vyznamenanej Olinek. Panča mi to sama řekla a vypadala u toho trochu naštvaně, skoro jako kdyby mi záviděla, že to radši nedostala ona. Ta věta zněla "Tak to ses Olouši zase pěkně vyznamenal!!!"

Řekla mi to jednou v sobotu ráno, chvilku předtím, než na celý den někam zmizela. To si prvně pěkně vstala, umyla si chlupy na hlavě, zamotala je do ručníku a libovala si, co mají s páníkem ještě času, než pojedou pryč. Tolik času, že se možná stihnou i nasnídat. Tolik času, že nás můžou ještě na chvilku vzít do pergoly, když je tak hezky, říkala si. A tak to udělali. Panča s ručníkem na hlavě a v pyžamu, protože tam přece není odnikud vidět, páník už dočista oblečenej. Šli jsme všichni. Já, Vendelín, Kuba, holka Jolanka i Eliáš, ale ten jenom v náručí. Samostatný vycházky ještě nemá dovolený, protože je zlobivej na tu bláznivou holku Jolanku a panča nechce, aby se zbláznila ještě víc, než je nutný. Takže takhle jsme si tam šli. Panča ale zapomněla, že já jsem přece děsně mrštnej Olinek a že kvůli tomu museli vloni dávat na mřížový dveře takovej velikej polštář, abych přes ně nezdrhal. A teď ho tam nedali a to byla moje příležitost, která se nesměla promarnit. Dobře jsem si vyměřil vzdálenost i výšku, rozběhl jsem se a děsně střelhbitě jsem přelítl jako nějakej Flash přes bránu a už jsem si to pádil po zahradě, volnej jako ptáček.

Následovala akce:

• panča úplně stejně střelhbitě odložila Eliáše domů

• páník úplně stejně střelhbitě vylítl za mnou na zahradu a skoro mu přitom utekl ještě Vendelín

• panča v pyžamu a s ručníkem na hlavě vystřelila za ním, chrastíce pytlíkem s kočičíma bonbonkama

Takhle jsme všichni společně strávili asi půl hodiny hrou na schovku a na honičku a mě to fakt děsně bavilo, ani jsem nevěděl, že taková legrace existuje. To jsem zaběhl třeba pod keř a panča s páníkem ho obklíčili. Panča se už chystala, že tam za mnou snad i vleze, ale já jsem se najednou objevil úplně jinde, za nima. Tak nechali keř keřem a pustili se za mnou. Panča po mně skočila a jenom se stihla dotknout kožíšku a já už jsem byl zase na úplně jiným konci. Ručník panče už dávno spadl z hlavy a ona byla celá říčná. Hlavně proto, že už vůbec neměli tolik času na lelkování ani na snídani a ona si pořád ještě musela vysušit ty chlupy a za chvilku už měli jet, aby stihli autobus do Prahy. A přece by nemohli odjet, kdyby mě nechytili. Ale já jsem se pořád nechtěl dát. Po vymetení každýho koutku zahrady jsem si zaskočil i k sousedům, doufajíc v další široké spektrum schovek. A to se mi nakonec nevyplatilo, protože jsem se dostal do kouta a tam mě páník vítězoslavně chytil do náručí. Uznal jsem, že hra skončila a že páník vyhrál a nechal jsem se milostivě donýst domů, kde jsem vyžadoval za odměnu bonbonky z toho chrastivýho pytlíku. Panče se děsně ulevilo, že přece jenom můžou odjet, řekla mi tamtu větu o tom vyznamenání a jak byla ulevená, tak mi nakonec dala i ten bonbonek.

Jo, a víte, kam vlastně jeli? Prej na nějakýho Krysaře. A tak se ptám - neměl jsem náhodou být přizván, abych tomu chlapíkovi pomohl ty krysy honit? Kdo jinej by to už měl udělat než já, statečný Olinek? Co????

Váš vyznamenaný, proběhnutý a zase vrácený Olinek