Nazdárek kamarádi, víte o tom, že jsem dostal vyznamenání? Vůbec nevím, co to je a jak to vypadá nebo k čemu to slouží, ale jistý je, že jsem vyznamenanej Olinek. Panča mi to sama řekla a vypadala u toho trochu naštvaně, skoro jako kdyby mi záviděla, že to radši nedostala ona. Ta věta zněla "Tak to ses Olouši zase pěkně vyznamenal!!!"
Řekla mi to jednou v sobotu ráno, chvilku předtím, než na celý den někam zmizela. To si prvně pěkně vstala, umyla si chlupy na hlavě, zamotala je do ručníku a libovala si, co mají s páníkem ještě času, než pojedou pryč. Tolik času, že se možná stihnou i nasnídat. Tolik času, že nás můžou ještě na chvilku vzít do pergoly, když je tak hezky, říkala si. A tak to udělali. Panča s ručníkem na hlavě a v pyžamu, protože tam přece není odnikud vidět, páník už dočista oblečenej. Šli jsme všichni. Já, Vendelín, Kuba, holka Jolanka i Eliáš, ale ten jenom v náručí. Samostatný vycházky ještě nemá dovolený, protože je zlobivej na tu bláznivou holku Jolanku a panča nechce, aby se zbláznila ještě víc, než je nutný. Takže takhle jsme si tam šli. Panča ale zapomněla, že já jsem přece děsně mrštnej Olinek a že kvůli tomu museli vloni dávat na mřížový dveře takovej velikej polštář, abych přes ně nezdrhal. A teď ho tam nedali a to byla moje příležitost, která se nesměla promarnit. Dobře jsem si vyměřil vzdálenost i výšku, rozběhl jsem se a děsně střelhbitě jsem přelítl jako nějakej Flash přes bránu a už jsem si to pádil po zahradě, volnej jako ptáček.
Následovala akce:
-
panča úplně stejně střelhbitě odložila Eliáše domů
-
páník úplně stejně střelhbitě vylítl za mnou na zahradu a skoro mu přitom utekl ještě Vendelín
-
panča v pyžamu a s ručníkem na hlavě vystřelila za ním, chrastíce pytlíkem s kočičíma bonbonkama