Období: září 2015

Tak jsem měl svůj velkej den. Ani jsem nevěděl, že je ten den nějakej jinej, ale panča mě pořád hladila a říkala mi Kubínku malej a mluvila na mě jako na nějaký mimino, i když už jsem přece docela vyrostlej, ne? No a pak vytáhla konzervičku a prdla ji na talířek a do ní dala takovou voňavou tyčinku a ještě to nazdobila bonbonkama a to celý bylo jenom pro mě, vůbec nikoho dalšího k tomu nepozvala, no tomu říkám terno! A to všechno proto, že jsem měl svoje první nalezeniny. Prej takový slovo ani není a tak nevím, jak jsem to mohl mít, ale prostě před rokem jsem byl nalezenej, tak slavím nalezky a ne narozky. Jsem moc rád, že mě někdo našel, protože jinak bych teď určitě nebaštil dortík a nehonil se s Fandou a neskákal na záda Frodíkovi, nečistila by mě Mášenka a neignorovala by mě Emička a už vůbec bych se nemohl pořád a pořád plazit po panče a dívat se z jejího krku, jak vaří a nic mi z toho nechce dát, ale jak mi to nakonec stejně dá.... no prostě tolik věcí bych vůbec nepoznal a to by byla škoda. Jsem tady doma moc rád, fakticky. číst dál

Ahoj kámošové (tohle slovo mě naučil Fanda, on toho hodně zná), tak prej rostu jako z vody. A to je mi divný, když vodu zase tak moc nepiju. Jo, kdyby řekli, že rostu jako z granulek, tak to jó, tomu bych rozuměl. Já totiž prej žeru jako nezavřenej. číst dál

Ahoj kamarádi, tak si představte, že jsem dneska v noci chytil lítající myš. Přiletěla k nám na balkon a já jsem si jí tak trochu půjčil, abysme si spolu pohráli, ale jí se to ňák moc nelíbilo. Pomáhal mi s tím taky Fanda, ale on se jí trochu bál, já teda vůbec ne, protože jsem hrdina. Panča se pak vzbudila, protože jsem si s tou myší hrál u ní na posteli a páník mi to sebral. Ach jo, kdoví, jestli takovouhle hračku ještě někdy uvidím. Vůbec ale nechápu, proč mi dneska panča pořád říká ty můj malej netopýrku. No hlavně že se na mě nezlobí, ale to ani nejde, já jsem totiž doma děsně oblíbenej. Tak ahoj a mějte se. číst dál

No nazdárek, tak se vám už zase hlásím. Lidi, mně se vám v tom novým domově tak líbí. To byste nevěřili, jak jsem tam důležitej. Když se jen na chvilku schovám, tak už všichni lítají po celým baráku a volají Kubííííííí. To je jasný, vadí jim, že mě nemůžou chovat. Takže já pak za chvilku vylezu, udělám děsně prohnutej a úplně pravej kočičí hřbet a jdu se jim otřít o nohy, aby věděli, že už jsem zase tady.  číst dál

Tak já jsem sice ještě malinkej, ale drápkama už trochu škrábat umím a tak vám sem něco naškrábu. V noci jsem spal jako černý andílek nalepený u pančiný hlavy a pokaždý, když se posunula, tak jsem se posunul s ní, chtěl jsem mít jistotu, že mi nikam neuteče. A dneska ráno jsem si užil legraci, pověsil jsem se panče drápkama na holý nohy, normálka po ní takhle pořád šplhám, někdy mi kvůli tomu říká datel, takže fakt nevím, proč teď ráno tak zaječela. Pravda je, že se mi to pak už moc nelíbilo a nemohl jsem se rychle odháknout a panča pak měla na noze takovou červenou čárku, musela si jí otřít a přitom mi říkala, že si sbalím ranec a půjdu zpátky do háje zelenýho. To teda určitě, sotva jsem přišel a už by mě zase někam poslali. Kdepak, mně se tady líbí. Musím teď hlavně vymyslet, jak se zkamarádit s ostatníma. Ženský jsou v pohodě a vzaly mě mezi sebe tak nějak mateřsky, ale kluci přede mnou pořád utíkají pod postel, jako kdybych byl nějaký strašidlo. Asi dělám něco špatně. Jinak teda pšt, neměl bych se takhle chlubit, ale řeknu vám, že nikoho z rodiny nechovají tak často jako mě a asi jsem docela oblíbenej nebo tak nějak něco. Ale to jasný, jak by takovej černej kominíček s bílým flíčkem mohl být neoblíbenej… číst dál

Já jsem pěkně prosím Kubík a lidi mě našli v lese. Nikdo neví, jak jsem se tam dostal, ale ty lidi, co mě našli, si myslí, že mě tam někdo dovezl a nechal být. Téda, tohle se ale přece malým kocourkům nedělá, vždyť jsem tam mohl klidně umřít. A to by přece byla škoda, když se tak na mě podíváte. Naštěstí mě teda někdo našel a dovezl mě k jiným lidem, kteří mají kočičky moc rádi a doma mají už pár dalších kousků a tak prej jestli bych se k nim ještě nevešel. No jasně že vešel, vždyť jsem úplně malinkej.  To všechno se událo v neděli 27. září 2009 a tak v tenhle den budu vždycky slavit svoje narozeniny. To přece je, jako bych se znova narodil, no ne? A tak teď jsem už ve svým domově a moc se mi tady líbí. Lidi mě mají rádi a kočičky se mě trochu bojí, což je fakt legrační, vždyť jsou o moc větší než já. Jsem takovej všudybyl, co se plete pod nohy, ale to já si jenom hlídám, abych se zase neocitl někde sám. číst dál